Abaddon Levi Montero

Studentka / Výpomoc na bio farmě

Angeles

Kasta: Štvrtá

Vek: 21    Dátum narodenia: 9.5.

Znamenie zverokruhu: Býk

Výška: 175cm    Váha: 63 kg


Obľúbená farba:  Krvavě rudá, zlatá, černá

Vlastnosti postavy:  Cílevědomá, manipulativní, výřečná, inteligentní, sebevědomá, vznětlivá, sociopat, fanatik

Univerzita: Filozofická fakulta, filosofie, 2. rok

FC: Hailee Steinfeld

The devil doesn't come dressed in a red cape and pointy horns. He comes as everything you've ever wished for.

Charakteristika

Nikdo už nikdy nezjistí, kdo mohla Abby být, kdyby vyrostla v alespoň trochu normálním prostředí. Zda se mohla stát dobrým člověkem. Teď jím ale rozhodně není, ať už je to vina její, jejích rodičů, nebo sektářské výchovy. Stala se z ní cílevědomá, manipulativní mladá žena, schopná přesvědčit kde koho, aby tančil, jak ona píská. To vše zvládá přátelskými slovy, širokými úsměvy a ostrými pohledy. Je snadné se ztratit v jejích hnědozelených očích, nebo je naopak cítit na sobě jako namířenou zbraň. Svým způsobem je Abby rozhodně půvabná, asi jako divoká puma. Je na ní něco nebezpečného a nezvyklého, čehož ona hojně využívá. Přesně ví, jak na lidi působí, co má správně říct a udělat, aby je přiměla jí důvěřovat. Nikdo doopravdy netuší, co je zač – každému nastaví tu tvář, kterou chce on sám vidět. Je nejlepší přítelkyní, tajnou láskou, nadějnou studentkou, podle toho, koho se ptáte. A ti, kterým se podaří nahlédnout za oponu, se obvykle rychle klidí z jejího dosahu. Nebude překvapením říct, že Abby se vyznačuje určitými znaky sociopatie – nevnímá emoce ostatních lidí, nezajímají ji. Je chladná a kalkulující. Dalo by se o ní tvrdit, že je odvážná a sebevědomá, ale je to skutečně relevantní, když necítí strach nebo stud jako jiní lidé? Jednou s jejích hlavních zbraní je inteligence. Právě absence bouřlivých a matoucích emocí jí umožňuje mnoho věcí vidět v jasném světle. Zároveň jí byla nepochybně dána do vínku jiskra geniality, kterou rozvíjí na poli humanitních věd. Je ovšem jasné, že cestu mohla volit jakoukoliv – filosofie a religionistika s největší pravděpodobností souvisí s jejími traumaty a výchovou, ale pokud si to ona sama uvědomuje, nedává to jakkoliv najevo. Je pro ni nebetyčně důležitá svoboda a vlastní vůle. Ona je strůjcem svého osudu. Neakceptuje rady ani doporučení, věří, že nejlépe ví všechno ona sama. Tedy, skoro. Snad i proto svou víru v nadpřirozeno obrátila na temnou stranu síly, k fanatickému uctívání ďábla. Pod rouškou noci je Lucifer jejím duchovním rádcem, průvodcem, temným pánem jejího života. Je to jediná autorita, kterou uznává sama nad sebou, jediný, o kterém by tvrdila, že je něco víc. Našla se v rituálech, okultismu, vzývání jeho temné esence, nedovede si bez toho představit život, je to jejím životem. Daleko důležitější náplní než studium, práce nebo mezilidské vztahy. Ďábel stojí za svobodou, za tím, aby nikoho nestahovaly okovy průměrnosti. V určitém smyslu je pro ni ochráncem před všemi a vším z její minulosti. Pokud je bůh důvodem, proč jako dítě trpěla, je ďábel jeho protikladem. Zároveň je dost ambiciózní a přesvědčivá, aby dokázala na svou stranu strhnout prakticky kohokoliv. Ďábel přeci nabízí vykoupení z konvencí běžného života, kdo by o něco takového nestál? Sama se mileráda pasuje do role vůdce, ať už jde o cokoliv. Diskusní kroužek, spolek, výbor, nebo vlastní kult. Není zapotřebí terapeuta, aby bylo jasné, co všechno si tím kompenzuje. Ale není všechno jen o Luciferovi (možná)! Také tu máme emoční nestabilitu a potlačované vzpomínky, které jsou příčinou občasných zdánlivě náhodných výbuchů vzteku, agresivity nebo melancholie. Asi není třeba zdůrazňovat, že se stále pravidelně vídá s psychologem – bohužel, i profesionály si dokáže obvykle omotat okolo prstu. Těžko zachytit moment, kdy je sama sebou, bez jakékoliv manipulace. Snad se tím sama chrání, spíš jí ovšem na nikom nikdy opravdu nezáleželo, aby ho vpustila za hradby, které si v sobě vystavěla. Lidi dělí obecně na zajímavé a nezajímavé. Ti první stojí za větu rozvitou, ti druzí jsou vzduch, při nejlepším. V horším případě přímo plýtvání kyslíkem. Nesoucítí ani se zvířaty, která popravuje pro účely rituálů. Jediné, které si získalo její náklonnost, je had. Jednoho takového si pořídila i do terária ve svém pokoji. Navzdory její obvyklé estetice je had čistě bílý. Zcela naschvál a na truc jej pojmenovala Eden – ať už je to vzdor proti Bibli nebo proti profesorovi religionistiky. Proč ne obojí, že. Tahá ho na mnoho míst, kde nemá had co dělat, ukrytého pod límcem, v kapse, nebo klidně v podprsence. Když už je řeč o estetice, styl Abbyina oblékání je při nejlepším all over the place. Lze ji vidět v čistě akademických outfitech, košili, saku, kostkovaných kalhotách, nebo v roztrhaných džínách a o tři čísla větším tričku. Oblékne se do obleku s kravatou, nebo do večerní róby s podpatky a poloprofesionálním makeupem. Je jako chameleon, mění se podle prostředí, stejně jako její chování. Je tím, kým chce a potřebuje být. Své noční seance však obvykle provozuje v tmavých džínách, tričku s potiskem a kožené bundě, dalo by se tedy předpokládat, že v podobném odění se cítí nejvíc komfortně. Vlasy si ponechává dlouhé, stáhnout je a hodit pod čepici může vždycky. Abbyin styl může občas mást ohledně jejího gender vyjádření nebo sexuality – takové věci ovšem příliš neřeší. Nepochybně se nachází někde na spektru asexuality a lidé ji přitahují (nebo spíš nepřitahují) přibližně stejně. Více náklonnosti, pokud se to tak dá vůbec nazvat, však vždy cítila vůči ženám. V jejím podání to znamená, že se s nimi jako dítě méně prala a jako dospělá méně uvažovala, jak jim zapíchnout jehlici do krční tepny. Co se týče jejích koníčků, jsou vesměs stejnorodé. Kromě již zmíněného okultismu a všeho s tím souvisejícího, ať jsou to svíčky, taroty, astrologie nebo čarodějnictví, především čte. Odbornou, náročnou filosofickou literaturu, latinské knihy v originálech, ruské nebo francouzské romány. Pasivně ovládá několik jazyků, včetně zmíněné francouzštiny, ruštiny nebo španělštiny, ale tyto znalosti má z knih – dokáže číst, psát, ale neumí dobře mluvit. Aktivně jazyky používala jen při školních hodinách. Zajímá se také o kulturní fenomény, kupříkladu feminismus. Z vědy ji zaujal především vesmír a fyzika. Umí také hrát na klavír, přestože nemá hudební sluch. Nepozná tedy, zda hraje dobře, jen ví, že je to technicky správně. Ale pokud jde o hudbu jako takovou, je příznivcem vážné hudby, nebo tvrdého rocku a metalu. V klubech se tedy dvakrát neotáčí, stejně tak se ze zásady nikdy neopíjí. Alkohol jí nevadí, ale nikdy se nedostane dál než na dvě skleničky. Rovněž nekouří a nebere drogy. Nikdy se toho ani nedotkla. Důvodem je udržení čistoty těla pro lepší průběh jejích zaříkávání. Když už ne hlava, alespoň tělo je v relativním pořádku. Chodívá si párkrát týdně zaběhat, co je na univerzitě, vyzkoušela a občas se věnuje šerme, lukostřelbě, lezectví nebo taekwondu. A pokud se to dá počítat jako sport, je členkou univerzitního týmu šachistů. Nic ji netěší tak jako obehrát muže přesvědčené o své inteligenci. Na závěr, nesnáší kostely. Ruiny a zříceniny jí nevadí (právě naopak), ale stále fungujícím svatostánkům se vyhýbá obloukem. Křesťanství jí vrásky nedělá, ale při pohledu na svěcenou vodu, kněze nebo oltáře s kříži jí vstávají vlasy na hlavě.

Minulosť

Abby, původním jménem Abigail Lucia Rosario, se narodila v illejském Kentu, a to je zhruba moment kdy končí cokoliv, co by se z jejího života dalo považovat za normální. Rodiče ji možná milovali, možná pro ni chtěli to nejlepší, ale v jejich stavu mysli se to rozhodně nedá říct s jistotou. Když se jim totiž narodila ona, jejich první a jediné dítě, byli už dva roky zcela oddáni náboženské sektě. Vystupovala pod různými jmény, ale hlavně jako sekta Osvobození. Od všeho, co tížilo nebohé obyvatele Illey. Životní strasti, samota, nenaplněné touhy nebo zoufalství, na to vše měla sekta prostřednictvím Boha odpověď. To přesně hledali Abbyini rodiče, když jim zkrachovala jejich účetnická firma po mnoha špatných investicích. Propadli se na samé dno, neviděli cestu ven, a najednou tu byla – svěřit vše do rukou Pána, dočkat se spasení, znovuzrození v jeho náruči. To bylo krásné a úžasné, ale také nereálné. Sekta zabavila všechny pozemské majetky svých členů a vedla je směrem, který se jí líbil a hodil. Žádné spasení je nečekalo, jen dřina, vymývání mozků jejich učením, tvrdý režim a bezmezná poslušnost. V komunitě Osvobození žila Abby do svých 8 let, než sektu rozložila od základů policie, organizátory postavila před soud a členům, především pak dětem, začala poskytovat pomoc. To už bylo ale značně pozdě. Abby se nikdy neotevřela o tom, co se v sektě dělo a co se jí osobně stalo, ani psychologovi, sociálním pracovníkům, nikomu. Dlouhou dobu nemluvila téměř vůbec, měla podivné zvyky a zdálo se, že ani nebude možné ji plně socializovat. Budila se z nočních můr, zdánlivě bezdůvodně napadala lidi kolem sebe, křičela jako na lesy, odmítala jídlo. Příliš nepomohl také fakt, že mnoho členů sekty se po jejím rozložení rozhodlo raději ukončit svůj život než se vrátit do reálného světa. Mezi nimi také oba její rodiče. Dlouhou dobu Abby nikdo nic neřekl, a když konečně ano, reagovala nezúčastněným pokrčením ramen. To byl konec truchlení po rodičích. Pokud mají někde hrob, nikdy se ho neobtěžovala vyhledat. Z Kentu Abby přesunuli do dětského domova v Clermontu, kde byli vybaveni na problémovou mládež. Za nějaký čas se jí podařilo více začlenit do kolektivu, ale i tak byla spíše pasivní. Pozorovala lidi a svět kolem, četla si pořád dokola ty stejné knihy, kreslila podivné obrazce, zírala do prázdna. Ale už nikoho nenapadala, nezačínala spontánně plakat a většinu nocí prospala bez nutnosti utěšování nebo sedativ. Úspěchy, kam se podíváte. Její ticho bylo ovšem někdy až zarážející, spousta dětí i dospělých byla z Abby nervózní. Často mluvili o jejím podivném pohledu – jako by se dívala ne na ně, ale do nich. Děsivé dítě z hororů ve skutečné životní verzi. Jak stárla, začala se měnit. Až povážlivě drasticky. Z ničeho nic ji všechno zajímalo, četla čím dál náročnější literaturu, ve škole excelovala. Biologie, fyzika, jazyky, nemusela se ani příliš snažit, aby byla dobrá. Nejvíce se však zaměřila na náboženskou literaturu, i přes doporučení jejího psychologa. Nutno podotknout, že za svůj život vystřídala mnoho profesionálů snažících se jí pomoci s duševním zdravím. Mnoho lidí se také pokoušelo předepisovat jí léky. Ale pokud se nejali cpát je do ní násilím, nebyla šance, že by si něco sama vzala. Abby je nejspíš jedním z mála lidí, kteří skutečně přečetli celou Bibli, od začátku do konce. A k tomu mnoho dalších klasických děl religionistické literatury, oblíbená byla například Dantova Božská komedie. Že neměla přátele? To bylo podružné. Nezajímalo ji to, lidé jako takoví pro ni byli jen figurky. Jen nástroje, snadno manipulovatelné, předvídatelné, zvláště ti pitomci v dětském domově. Kompenzovala si tak prvních osm let svého života? Reakce na trauma? Kdo ví, ale psychologové si mezi sebou předávali nejen dveře, ale i její čím dál tlustší složku. Nakonec, po přečtení všech těch materiálů, se Abby rozhodla, kam chce směřovat svůj život. Jak chce, aby vypadala její budoucnost. Zasvětí ji tomu jedinému, co dává smysl a je veskrze logické – pánu a spasiteli Luciferovi. Ďáblu, Satanovi, princi temnot, padlému archandělovi, jakkoliv mu chcete říkat. Ten byl odpovědí na všechno. Nebyla ale hloupá. Věděla, že pro obyčejné, neznalé smrtelníky, je ďábel něčím špatným a obsese jím je důvodem pro hospitalizaci na psychiatrii (jak se jí vyhnula do této chvíle je samo o sobě zázrakem přímo z pekel). Začala tedy konat své soukromé sabaty a rituály. Našla si vhodná místa, vykrádala se z domova do lesů a rozpadlých domů, aby mohla kreslit pentagramy vlastní krví a odříkávat své mantry. Čas od času si „půjčila“ i jinou krev než svoji, ať už zvířecí nebo lidskou, ale to netřeba rozebírat. Byla chytrá, až moc, uměla po sobě zametat stopy. Tou dobou začala být navíc daleko otevřenější. Poprvé se začala zajímat o lidi, skutečně s nimi mluvila, usmívala se. A vychovatelé v dětském domově měli pocit, že uspěli. Ze zlomeného dítěte se stala kultivovaná mladá žena. Třikrát hurá. Navíc s jejími výsledky ve škole měla velice dobrou šanci na získání univerzitního stipendia. Což se také nakonec stalo, ale ještě předtím si s úderem 18 let věku změnila jméno. Zbavila se posledního kousku, který ji pojil s rodiči a minulostí, a stala se Abaddon Levi Montero. Tehdy z toho nebyl nadšený vůbec nikdo (ačkoliv jen málokdo věděl, že Levi je zkratka pro Leviathan), ale stačilo jí se usmát, pohodit vlasy, zamrkat kukadly a úřad přešel i náboženské konotace. Před komisi udělující stipendium tedy předstupovala jako nový člověk. Nebylo pro ni těžké obhájit, že má peníze dostat zrovna ona. Geniální dítě ze čtvrté kasty, zkrachovalí a především mrtví rodiče, sekta a dětský domov k tomu? Div že po ní neházeli bankovky rovnou. A ona se usmívala a usmívala. Každého by přesvědčila, že je milá a příjemná společnost, že zkrátka touží po tom, aby byla v jejich blízkosti. To byl, nakonec, také záměr. Ať už jí jím pověřil ďábel, nebo s touto strategií přišla její chorá mysl sama, fungovalo to. Lidi to k ní táhlo, přitahovalo, a to platilo nejen v Clermontu, ale i v Angeles, kam se vydala na svá studia na univerzitu. Opustit dětský domov pro ni nic neznamenalo. Kdyby lehl popelem, ani by nehnula brvou. Vlastně by možná konečně jednou vyloudila úsměv, který by byl upřímný. První rok na univerzitě byl vskutku podnětný. Ani ne za měsíc vyštvala svou tehdejší spolubydlící z internátu i ze školy a rozhodla se pro studium filosofie. Množství literatury, odborné práce, diskuse v hodinách, kde bude moci prokazovat svůj intelekt a povyšovat se nad ostatními, to bylo něco pro ni. Podle vlastního mínění religionistiku ovládla dost na to, aby ji nemusela studovat, ale i tak se přihlásila na množství předmětů z tohoto oboru. V těchto hodinách se mimo jiné setkala s profesorem MacKennou. Blíže se však s Evanderem seznámila, když se stala členkou tajného spolku na univerzitě. Jaká to čest. Abby to však považovala spíše za nevyhnutelnou událost. Přeci není pro tajný spolek nikdo vhodnější, s její myslí, znalostmi okultismu a také vůdcovskými schopnostmi, kvůli kterým pokukuje po profesorově pozici. Akademické povinnosti nepředstavovaly větší problém, měla tak dost času věnovat se svým dalším aktivitám. Angeles jen sálalo energií vhodnou pro zužitkování na vyvolávání a seance, ani najít správná místa nebylo těžké. Přesouvala se, tipovala si časy, na internát se vracela nad ránem, nebo vůbec nechodila spát. Nejednou se musela plížit do pokoje pokrytá krví, což byl mimo jiné důvod, proč si velice brzy pořídila z úspor levné bazarové auto. Ale navzdory očekávání, žádného člověka ještě v kufru auta nevezla. Lidské oběti prozatím nikdy nebyly na pořadu dne, spíše pro nedostatek vhodnosti než z dobroty srdce. Zhruba v polovině ročníku se Abby rozhodla ucházet o brigádu na bio farmě na okraji města. Jednak potřebovala peníze, a taky, bylo otravné neustále shánět slepice po internetu. Farma umožňovala práci v podivné hodiny i o víkendech, a tak měla i výmluvu pro všechny jízdy mimo kampus. V Angeles zůstala i po skončení ročníku. Kam by nakonec jezdila, bez rodiny, přátel nebo finančních prostředků na zámořské dovolené. Tak měla čas přemýšlet. Uvažovat, že co dělá, nestačí. Slepice nejsou dost. Co dělá není dost. Skončila na stejném místě jako stovky dalších, přestože není ani zdaleka jako oni. Je přeci daleko lepší, chytřejší, jako jediná opravdu ví, jaký je svět i za oponou. A tak upřela svůj zrak nejvýše, kam mohla, nejvýše, kam to vůbec v Illee jde – ke královské rodině. Nikdy dřív se o politiku nezajímala, zdála se jí až groteskně primitivní, teď se v ní však začala vzmáhat zloba. Kdo si myslí, že jsou, rod Delaney? Jsou snad něco lepšího než ona? Princova tvář byla v každých druhých novinách i na internetu a ona si konečně zvolila tu správnou oběť, to pravé pro svého pána Lucifera – obětuje mu královskou rodinu. S princem v čele. Modrou krev Illey odevzdá peklu. Získala tak cíl, ke kterému mohla upřít svou pozornost, něco, na čem pracovat. Pro co se modlit a vzývat temnotu. Prázdniny díky tomu uběhly jako voda. S novým ročníkem se navíc zlepšila v umění vytvářet si osobní prostor – spolubydlící se tento rok zbavila za pouhé tři dny. A tak může sama ve svém pokoji kout pikle, spřádat plány, a propichovat fotku královny, krále i prince rituální dýkou. Začala ovšem uvažovat, zda je samota v jejím počínání tím pravým ořechovým (duchovně i prakticky). Sekty ničí životy, vnucují lidem své učení, proč by ona neměla umožnit i dalším nahlédnout do hloubi duše, temnoty srdce a najít svou svobodu v Satanovi? Nakonec, ať už jí poslouží jako spojenci, nástroje, nebo oběť, nemůže prohrát s peklem na své straně.