Řecká matriarchální tradice už dávno měla svoji nástupkyni, když se Atlas narodil. Malé princátko už nikdo nečekal – královský pár za sebou měl už tři krásné a zdravé děti a věku dávno přesahujícím čtyřicítku by si jeden řekl, že vládnout o zem by byla jejich jediná starost. Bohužel to nebyla tak úplně pravda, a když Řecko čtyřiadvacátého června oslavilo narození malého prince, dostalo se mu také miláčka národa. Atlas se narodil do purpuru. A v tomto duchu se neslo i jeho dětství. Každý ho miloval, každý ho znal. Kde se ukázala jeho rozkošná dětská tvářička, tam se davem prohnalo roztoužené ah. A ač mu to zůstalo do dnes, nikdy to už nebylo stejné. Díky tomu, že byl nejmladším, se mu dostalo také největší volnosti. Ač měl stejně pevný rozvrh jako všichni jeho sourozenci, už dávno nemusel vše umět tak dokonale a přesně. Bylo na něm, jaký směr si vybere. A když už v mladém věku začal chodit za otcem na válečné porady, bylo všem jasné, jakým směrem se bude udávat jeho budoucnost. Zatímco pochytával základy diplomacie, dávno už patřil ke špičce v bojových taktikách a všem s nimi spojenými. Podstupoval fyzickou přípravu se strážníky, bojoval po nocích se starším bratrem. A když mu zbyla trocha času, vytáhl motorku a rozjel se Athénskou půlnocí. V patnácti pak nastoupil na vojenskou akademii a svůj zelený život tak zpečetil nadobro. Stal se vojákem a zamiloval si to. Disciplína se stala jeho denním chlebem. Jediné, co mu celou tu dobu chybělo, byla rodina a emoční vyžití. Našel si sice mnoho přátel, ale nic nenahradí náruč dívky a lásku, kterou si už dlouho choval v srdci. Od osmnácti byl vysílán nejen na diplomatické cesty, ale i kratší mise, kterých se Řecko především v rámci zachování bojové integrity účastnilo. Projel téměř celou Evropu, podíval se na Sibiř i do Jižní Ameriky, dokud pak ve dvaceti nezakotvil v Austrálii. Na svůj věk milostně nezkušený, ale až moc lehce ovlivnitelný Atlas se tam poprvé zamiloval. Uhranula mu. Doteď před sebou vidí její obrovské oči, v kterých se po večerech topil. Pamatuje si, jak jí projížděl rukou blonďaté vlasy a jak se probouzel s představou, že ji má u sebe. Začali se vídat častěji a častěji. Choval se jako kluk z knížky. Chlapi v kasárnách si z něj dělali legraci. Vždycky, když se ho ptali, jestli už si ji konečně dal, jen se na ně zasmál a neodpověděl. Protože to neudělal, protože ač ona naléhala, on to si potřeboval být jistý – možná i proto se k sobě tak přitahovali. Byli naprostými opaky. Když po pár měsících jeho cvičení skončilo, rozhodl se svůj pobyt v Austrálii prodloužit. Byl bezhlavě zamilovaný, hloupý a naivní. Vídal se s ní každým dnem a čím dál tím víc si byl jistější, že ona je pro něj ta pravá. První společná noc se proměnila v pravidelná společná probuzení a jeho téměř denní pobyty v zoo, kde tehdy pracovala. Trávili spolu veškerý čas, co mohli a on si byl téměř jistý, že našel ženu svých snů. A pak to přišlo. Začal ji lákat do Řecka. Věděl, že se musí vrátit. V Austrálii už byl přes rok, a ač ji miloval, ke své zemi a rodině cítil povinnost, kterou jen tak přeseknout nemohl. Poklidné rozhovory se tak překotily v hádky, ale vždy se to pak uklidnilo. Nabízel jí jednoduchou možnost – už nikdy nepracovat, stát se princeznou a být po jeho boku. A protože to myslel opravdu vážně, koupil prstýnek a s tím jednou přišel do Zoo. Ona tam ale už nebyla. Beze zprávy, bez rozloučení. Odjela a nedala mu vědět. Hledal ji všude. Ale zdálo se, že snad byla mrtvá. Slehla se po ní zem. A tak se Atlas konečně vrátil do Řecka – se zlomeným srdcem a sám. Aby přemohl vnitřní bolest, nasadil si toho na sebe mnohem více, než bylo třeba. Vojenství se stalo náplní jeho života a jemu bylo jedno, co se děje okolo. Žil jako v rozmazaném pruhu, všechno až moc utíkalo. Už nedbal na to, zda ženy zraní nebo ne. Vždy si s nimi užil, a když v nich nepoznal ji, nechal je jít. Tak to šlo další dva roky, dokud mu na jednu z misí nezavolala matka. Měl přijet. Ihned. Bohužel to pro něj nebyl reálné. Velel své rotě a tu opustit by znamenalo překažení celé akce. A tak se sice vrátil, ale až o dva měsíce později. A teprve když přijel, objevil opravdové překvapení. Ve dveřích paláce ho nepřivítala matka s otcem a sestrami, jak čekal. Přivítala ho malá blonďatá běhající příšerka. A on se zděsil. Celý svět mu znovu spadl před očima na domeček z karet. Do dnes si ten moment, kdy ji viděl poprvé, moc nevybavuje. Mozek totiž zapomíná traumata. Nerad to ale přiznává. Představil si v tu chvíli vše, co budoval. Svět, co pro něj ztratil smysl, ho najednou měl víc než dost a stejně tak najednou přestal existovat. Přestal existovat, protože se mu na noze houpala malá rozkošná blondýnka s očima jako dvě studny. Věděl hned, čí to je dcera. V jejích očích viděl její matku. Musel by být slepý a zároveň naprosto pitomý, aby si to nespočítal. Matka mu pak všechno řekla. Do paláce ji donesl strážník, který viděl tmavovlasou ženu, jak ji pokládá před brány paláce. Měla u sebe všechno – rodný list, očkovací průkaz a dopis pouze pro jeho oči. V rodném listě stála dvě jména. Jméno matky moc dobře poznával, své pod kolonkou otec jakbysmet. V dopise pak nalezl všechno ostatní. Přiznání i všechny okolnosti. Důvod, proč zmizela i to, ať už ji nehledá. Neměl sice lásku svého života, ale měl alespoň někoho, kdo z ní vzešel. Splnil její poslední přání, nechat jí její rodné jméno. Ještě toho dne, co dorazil, oficiálně vyhlásil obrovskou novinu – nalezl dceru, o níž ani neměl tušení. A malou Emillii Cristine si Řecko zamilovalo. Dnes je to pět let. Stal se z něho táta na plný úvazek a malý uzlíček štěstí se pro něj stal osou jeho nového života. Pořád je voják, ale už není malicherný princ, vždy si totiž vzpomene, že má malou dcerku a ta dokázala to, co žádná jiná žena – spojila jeho rozlomené srdce.