Ačkoli rozlehlá, Brazílie na mapě světa působila vždycky tak trochu maličce. Ostatní mocnosti ji po dlouhou dobu zastiňovaly, země si udržovala neutrální vztahy s okolím, ekonomická situace byla dlouhodobě klidná a občas došlo i nějakému rozvoji elektrotechniky. Nikoli však v takovém rozsahu, aby se informace dostávaly na titulní strany časopisů a mezi nejčtenější články na webech, což bylo ostatně něco, co mnohé trápilo, ale nikdo to po dlouhou dobu nedával najevo příliš nahlas. To však měl změnit státní svátek připomínající hrdinské činy Joaquima Josého da Silva Xaviera, zvaného Tiradentes, který sehrál klíčovou roli v nezávislosti země před několika málo stoletími. Právě tehdy se královská rodina ukázala na veřejnosti, královský pár a jejich jediný syn, korunní princ. Proslov královského páru si přišly poslechnout tisíce lidí oblečených v národních barvách, ve vzduchu vlály brazilské vlajky, mnohé televizní stanice přenášely události živě pro ty, co se pro omezenou kapacitu náměstí nemohly proslovu zúčastnit. Královská ochranka byla v pozoru, ale nikdo nedovedl předpovědět, co se stane. Vzduchem zazněly tři výstřely. Zmatený a vyděšený dav se dal na útěk, ochranka se okamžitě vrhala před členy královské rodiny. Ačkoli byl profesionální odstřelovač na místě zadržen, předpokládaný druhý člen protikrálovského spiknutí z místa plného chaosu uprchl. Nikdo navíc nedokázal zabránit mimořádné tragédii – korunního prince Brazílie jedna z kulek zasáhla do hrudi, osudnou mu byla ale ta, která mu perforovala žaludek. Ačkoli byl okamžitě převezen do nemocnice, jen o pár hodin později instagramový profil královské rodiny oznámil jeho úmrtí. Třetí kulka zasáhla královnu; naštěstí se však jednalo o zranění slučitelné se životem a po několika dnech strávených v nemocnici se mohla vrátit do královského paláce. Tragické následky neminuly ani obyčejné smrtelníky, kdy se dva účastníci slavnostní akce stali obětí vyděšeného, utíkajícího davu, a několik lidí bylo zraněno. Brazílie se během několika minut, během nichž atentát probíhal, stala nejsledovanější zemí světa. Kamerové záznamy útoku se okamžitě šířily napříč sousední Argentinou, pronikly do Illey a odtud se šířily do Evropy. Kdysi nevýrazná země se nyní potácela na vlně zhroucení a její osud visel na vlásku. Nebylo žádným tajemstvím, že král už nepatřil k nejmladším, nehledě na to, že ještě před narozením korunního prince Lucase bylo nejisté, zda se Brazílie vůbec svého dědice dočká a vládu rodu provázely rozsáhlé hypotézy o tom, že je královský pár vlastně neplodný. Nikdo tedy nebyl v nově nastalé situaci ochotný čekat, jestli se stane zázrak a za pár let bude mít Brazílie nového dědice. A kdo by náhodou ochotný byl, toho už nebavilo se posouvat dopředu sotva znatelným tempem – nastal čas změn. Bylo jasné, že po atentátu se už nic nevrátí do starých kolejí, koleje se ale změnily mnohem víc, než kdokoli z řad obyčejných občanů očekával. Země se na několik měsíců proměnila v poměrně krvavé bojiště a vítěz vzniklé občanské války se měl postavit do čele rozvrácené monarchie. Nešlo však o pouhé mezirodové boje, jako i projevy extremistických hnutí s cílem ujmout se vlády, nebo obyčejná povstání proti rozpadající se (nebo spíše rozpadlé) monarchii. Vypadalo to, že se Brazílie vrací na začátek osmnáctého století. Oním „Tiradentem“ se nakonec stala Illea, která mezi zeměmi, jež se zapojily do občanského konfliktu, sehrála nejdůležitější roli. Rod Cortes, o němž se už nějakou dobu ve zprávách mluvilo jako o možném vítězi celého konfliktu, po jejím boku vyhrál, a na trůn tak usedl nový král, Hélio Antônio Cortez. Vítězství v občanské válce bylo pouhým hořkosladkým začátkem mnohem rozsáhlejších problémů, protože každý rod, který dle obyčejných občanů rozlil krev na brazilské půdě, byl svým způsobem trnem v oku. Mezitím co se Brunovi rodiče stali novou hlavou brazilské monarchie, Bruno se ve svých sedmi letech nacházel v Portugalsku, kam byl po vypuklé válce poslán za účelem zajištění vlastního bezpečí. Měl být pouhým lordem a takřka přes noc se musel smířit s nastalou situací, že je vlastně korunním princem. Rodina Cortez se ze začátku vlády stavěla k celé situaci neutrálně a příliš se neprojevovala, a to i přesto, že Hélio Cortez byl z minulých let známý pro své radikální názory. Víceméně v tichosti se snažila uklidnit vztahy s Argentinou, která jim odmítla v dobách občanského konfliktu pomoci, i nadále udržovala přátelský vztah s Illeou a pomalu usilovala o nastolení tolik chtěného pořádku. Nový korunní princ si poměrně rychle zvykl na novou roli i všechna úskalí, která s sebou přinášela, obzvláště když byl jeho vzdálený příbuzný zavražděn během atentátu. Ani rodina Cortez se neobešla bez negativních komentářů ze strany fanoušků jiných rodů či konzervativně smýšlejících, pro které bylo těžké se smířit s novou brazilskou érou. Právě proto se při připomínce jednoho roku od tragického úmrtí někdejšího korunního prince Lucase Bruno na veřejnosti neobjevil, pouze jeho rodiče. Strach však v průběhu let začal pomalu opadat, mladý korunní princ se vrátil (nebo spíše poprvé začal objevovat) na veřejné scéně, ale jisté pochyby zůstávají i nadále. Ostatně i nyní, po patnácti letech, se ho často novináři ptají, jestli „Se nebojí, že by se mohla minulost opakovat“. Ačkoli jsou i nadále krvavé události zakořeněné hluboko ve smýšlení celého národa, rodina Cortez má k opakování minulosti odmítavý postoj a Bruno si tak v Brazílii žil vlastně vcelku harmonický život. Nikdy se příliš neprojevoval, chodil ve šlépějích otce a snažil se příliš nevyjadřovat se k dění v zemi i světě – což by sice nemuselo být pro budoucího dědice koruny ideální, ale alespoň na rozdíl od otce nepřilíval olej do ohně. Cortezovi se totiž postupem času začali častěji a častěji dostávat do křížku s novináři, obzvláště kvůli otázce dalších dětí. Bruno je jedináčkem a sám král se jednou nechal slyšet, že odsuzuje přístup někdejšího krále a to, že nechal dopustit silný úpadek země. Ani tak nikdy královský palác neoznámil, a pravděpodobně ani neoznámí, příchod druhorozeného prince či princezny, a množí se spousta spekulací, co za tím vlastně stojí. Někdo to připisuje tomu, že zejména Hélio Cortez „káže vodu, pije víno“, jiní za tím vidí další možné problémy s početím na brazilském trůně. Kdoví, pravdu se pravděpodobně veřejnost stejně nedozví. Zájem médii ale nebyl způsoben pouze negativními událostmi. Brazílie, kolébka surfařů, totiž dobře prospívala i korunnímu princi, který se ve svém volném čase začal věnovat právě surfingu, v moři trávil víc a víc času a nakonec se stalo to, že něco, co začalo jako obyčejná zvědavost, se mohlo proměnit v jeho kariéru (kdyby to nebyl korunní princ, že). Najednou se začal objevovat mezi předními surfaři, soutěžil i v zahraničí a vzbuzoval ohlas mezi širokou veřejností. Našli se samozřejmě i rýpalové, kteří říkali, že soutěže vyhrává jen jeho titul, ovšem jakkoli Bruno si moc neumí dupnout a říkat věci od plic, za tím, že titul korunního prince mu k ničemu nedopomáhá, si stojí. Cortezovi si sice mohli dovolit mu zaplatit ty nejlepší učitele a ustavičně ho posílat k moři, ovšem hodiny a hodiny tvrdé dřiny v posilovně a odřená kolena z padání do písku nikdo než on sám na sebe vzít nemohl. Ještěže jako dárek k jednomu z vítězství dostal zlatého retrívra, který mu je vždycky oblízal, a dokonce dělal čest svému jménu Salvador tím, že brazilského korunního prince pokaždé svojí přítomností uklidňoval před soutěžemi a rozhovory. Od té doby jsou nerozlučnými parťáky a není divu, že si Bruno chtěl vzít svého psa na pozdější výlet do Illey. A když mu to bylo zakázáno, jednou v životě si něco vyžebral a rodina mu od té doby pravidelně posílá zásobu uslintaných fotek. Kdyby vám náhodou přišlo, že se v průběhu patnácti let Brazílie stála málo kontroverzní, král se nejednou nechal slyšet (a to i přesto, že vztahy Brazílie s Illeou jsou i po letech považovány za přátelské), že nevěří, že země v rukou třech mladých princezen může vzkvétat, a přesně po týdnu po jednom z takovýchto prohlášení palác oznámil cestu korunního prince do Illey za studiem. Bruno byl vždycky spokojený se svými učiteli (a kdyby nebyl, asi by to stejně neřekl), ale že by bylo jeho snem studovat na illejské univerzitě? Kdoví. Otec mu vybral studium elektrotechniky, a ačkoli k ní ani trošku Bruno neměl blízko, navenek to vypadalo dobře, protože vladař, který skutečně ví, jak funguje něco, z čeho jeho země prosperuje, je rozhodně dobrý vladař. Už během náhlé Brunovy přítomnosti se ale šuškalo o tom, že je korunní princ poslán svým otcem, aby prohloubil vztahy s Illeou, a vlastně ani ne s ní, jako spíš s její korunní princeznou. Brazílii by se jistě silný spojenec hodil a Hélio by aspoň prostřednictvím synka, který mu vše odkývne, mohl vládnout. Konspirační teorie se už skoro staly realitou, když princ po úspěšném ukončení bakalářského studia pokračoval ve studiu magisterském. Co tak bude dělat korunní princ s titulem inženýr, pravděpodobně neví nikdo kromě Bruna, ale co by dělal s dvojitou korunou? To neví ani sám Bruno.