


Dagmar Elise Stokholm
Agent DEA- úrad pre kontrolu drog
Clermont
Kasta: Druhá
Vek: 22 Dátum narodenia: 29.10.
Znamenie zverokruhu: Škorpión
Výška: 175cm Váha: 59 kg
Obľúbená farba: Korálově červená, královská modrá, limetkově zelená
Vlastnosti postavy: Pracovitá, přísná, tajnůstkářka, mírumilovná, svědomitá
Univerzita: -
FC: Patricia Guirado


If the plan doesn’t work, change the plan but never the goal.







Charakteristika
S její konstitucí byste jistě čekali, že ji objevíte na přehlídkovém mole, ať už v plavkách nebo v minišatech. Ačkoli k této hypotéze Dagmařina útlá vysoká postava doopravdy vybízí, nemůžete s ní být víc na omylu. Zářnou kariéru modelky totiž naplno přenechala své matce a místo toho se stala policistkou – z toho je tedy asi jasné, že nebude tak křehká, jak na mnohé možná působí. Pokud nejste zapleteni do pašování drog, to, že se umí prát, na vlastní kůži nezjistíte. Ostatně Dagmar víceméně pracuje v režimu, že to, co nevíte, se od ní nedozvíte. Pravděpodobně je to nemoc z povolání, ačkoli je v něm teprve nováček – v pracovním prostředí rozhodně nemůže roznášet informace, neboť jsou přísně tajné, a tak preventivně moc věcí neříká, i když by se mělo jednat o to, hodně obrazně řečeno, co měla ráno ke snídani. Všeobecně naprosto miluje lidi okolo sebe vystresovat a nastínit nějakou událost a potom se z povídání vykroutit s tím, že jim to vlastně nemůže říct. Často to dochází až tak daleko, že je schopná skončit na týden v nemocnici a mimochodem se o onom incidentu zmínit během vánoční večere o dva roky později. Není to tak, že by si vyloženě libovala v tajnostech – nebo vlastně ano -, ale dobře to mimo jiné odráží její nastavení a to, že ráda kope sama za sebe a nerada se cpe do života jiných. Proč by se tedy ostatní měli a chtěli cpát do toho jejího? Nemyslí si, že je to správné, už proto, že nerada ostatním ubližuje. Dagmar a vztahy jsou komplikovaná záležitost. Rozjednáno má tak nějak na všech frontách, protože vždy měla dobré kontakty a tak zná kde koho, ale že by někdy zažila lásku, se říct nedá. Její city byly vždycky tak nějak chladné a jediný, s kým kdy měla skutečně dobrý vztah, byl její kamarád Pascal, ale ani v tomhle případě to nebylo zalité sluncem. Dagmar je v tomhle dost nepolíbená, a tak je ve výsledku mnohem raději sama, ideálně se sklenkou vína nebo s violou. Ostatně viola je nástroj, na který i přesto, že ho přesunula na vedlejší kolej, nedá dopustit a pořád se k němu vrací. Někdy je zkrátka potřeba vyměnit pistoli za violu a náboje za smyčec a zažít trochu toho klidu, před kterým vždycky tak zarputile utíkala. Ačkoli se to možná nezdá, Dagmar je sama sebou hodně nejistá. Nečekejte ale, že by to prozradila těkáním očí nebo třesoucíma se rukama. Je to takové její tajemství, jež si sebou vláčí už od útlého dětství a rozhodně nemá potřebu ho na potkání ostatním sdělovat. Často sleduje každý krok, který podnikl, a každé slovo, který řekl někdo jiný, aby o tom následně v noci přemýšlela. Ví, že slova umí hodně bolet a často se jimi trápí, i když to není vůbec třeba. Přijde si nedostatečná, neschopná a že vlastně její život nemá smysl. Že ona nemá smysl. Neví to nikdo jiný než právě Pascal a to, že se stala zvláštním agentem Úřadu pro potírání drog bylo ostatně částečně způsobeno právě jejím chorobným strachem, že není dostatečně dobrá – chtěla všem ukázat, že je. A kdo může být silnější než ten, kdo si plní své sny? Ve své práci je hodně angažovaná, cení si oné příležitosti a doopravdy dře. Nechce ztratit to, pro co tak odhodlaně bojovala. Je pravda, že jako zvláštní agentka si nemůže moc naplánovat budoucnost a bůhví, co se jí kdy přihodí, avšak alespoň pracuje na tom, aby nějaké kroky naplánované měla. O zbytek se postará osud. Vždycky ji štvalo, když se někdo ptal, jestli má raději kočky, nebo psy – jako by jiné rozdělení neexistovalo. Buď jsi milovník koček, nebo psů. Případně obojího. Dagmar si sice se psy, hlavně německými ovčáky, vypěstovala díky své práci velmi dobrý a pevný vztah, ovšem mnohem raději má ovce a kozy a vždycky, a když se jí náhodou naskytla možnost trávit čas na farmě (což se bohužel často nestávalo), byly ohrady s jehňaty a kůzlaty ty první, kam mířila. Pozorovat ona roztomilá zvířátka mělo stejně blahodárné účinky jako hrát na violu.
Minulost
Každý touží po tom, co nemá. Pro Dagmařinu matku bylo procházení se po červeném koberci stejně všední jako pro jiné ženy uklízet nebo vařit. Jméno Natalie Gonzalez, úspěšné modelky z upršené provincie Dominicy, znal každý, ačkoli se jí velmi často přezdívalo Kakaová královna – právě proto, že pocházela z provincie skrz naskrz provoněné kakaovníkem. Natalie nemohla říct, že by svůj život nemilovala. Možná ale pochopila, že usmívat se na všechny strany, poskytovat rozhovory a ukazovat své tělo před celým světem není to, po čem vždy toužila. Mnohem raději by v klidu popíjela horkou kávu, zatímco by vyhlížela z okna útulné kavárničky. Od první chvíle, co o něm slyšela, ji fascinovalo slovo hygge, dánský výraz pro pohodlný přístup k životu. A kam jinam se vydat, než do nejšťastnější země, kde tohle slovo vzniklo? Aby vyzkoušela šťastný život a pohodlí na vlastní kůži, jednoho dne zkrátka oznámila, že končí se svojí kariérou, a přestěhovala se do Dánska. Pořádně to nevysvětlila ani své rodině. Nikdy se nebála, že by přestěhováním měl její příběh skončit. Naopak, v nové zemi znovu začal. Útulné kavárny, horké sladké nápoje, dobré zákusky a světýlka, to byl život, jaký si Natalie vysnila. V Dánsku si také vzala Enulfa Stokholma, který byl konec konců jedním z důvodů, proč tehdy z Illey utekla. Kdo by odolal o patnáct let staršímu šarmantnímu řidiči dánské královské rodiny? Ještě štěstí, že ten samý řidič, totiž Enulf, jednou vyrazil do Illey během dovolené a ochomýtl se na stejném večírku, na němž byla i Natalie. Natalie byla šťastná a nemínila se vracet zpátky, minimálně do Illey ne. Zato se postupem času naplno vrátila ke kariéře modelky, protože pochopila, že to není samotná práce, nýbrž prostředí, jež jí tolik nesedlo. Její dcera Dagmar, narozená dva roky předtím, než se Natalie opět stala modelkou, ale nikdy lásku k útulným kavárnám a sladkému pečivu nesdílela. Neberte ji špatně. Samozřejmě se jí líbilo prostředí plné štěstí a klidu, ale na tu druhou stranu, Dagmar vždy toužila po akci. Ze všeho nejdřív to vypadalo, že z ní bude úspěšná hráčka na violu. Hraní na onen zvučný nástroj skutečně milovala, cítila se při něm šťastně a rozhodla se i studovat konzervatoř. Jenže ne a ne z hlavy opustit matčino vyprávění, jaký byl život v Illey. Zatímco pro Natalii byl kdysi příliš uspěchaný a akční, stísněný, Dagmar se cítila stísněně v Dánsku. Nakonec se rozhodla z konzervatoře odejít a místo toho se soustředila na sebe a na to, aby si mohla splnit sen, jež se jí v průběhu let vyrýsoval v hlavě – stane se zvláštním agentem DEA. To přece nemohlo být tak těžké, nebo ne? Do Illey se vypravila hned jakmile to bylo možné, vlastně si zarezervovala první let, který byl volný, tak, aby to stihla na území bývalých Spojených států amerických přesně ve chvíli, kdy jí bude jednadvacet. Její dlouholetý kamarád Pascal v Illey už nějakou dobu pracoval, pro jednu z obřích, dánských firem, a tak se k němu jednoduše nastěhovala. Dagmar věřila, že počkat, až dovrší nejnižší možné hranice pro ucházení se o post zvláštního agenta, bude to nejtěžší. Přirozeně hodně rychle zjistila, že se věci mají jinak a že nejsou tak snadné, jak vypadají. I tak se jí podařilo projít veškerými testy a zvládnout více jak čtyřměsíční kurz a stala se agentkou Úřadu pro potírání drog. Zbraň v ruce najednou nepůsobila nepatřičně jako na začátku, stejně jako chytat kriminálníky a zkoumat obsah záhadných pytlíčků s drogami. Dagmar se dostala ke své první misi a všechno vypadalo jako zalité sluncem. Jenže ve světě drog není nikdy nic zalitého sluncem a Dagmar čeká, kdy ono slunce zapadne. Její kroky nyní míří do Angeles, kam byla přidělena na svoji první skutečnou misi.