​S její konstitucí byste jistě čekali, že ji objevíte na přehlídkovém mole, ať už v plavkách nebo v minišatech. Ačkoli k této hypotéze Dagmařina útlá vysoká postava doopravdy vybízí, nemůžete s ní být víc na omylu. Zářnou kariéru modelky totiž naplno přenechala své matce a místo toho se stala policistkou – z toho je tedy asi jasné, že nebude tak křehká, jak na mnohé možná působí. Pokud nejste zapleteni do pašování drog, to, že se umí prát, na vlastní kůži nezjistíte. Ostatně Dagmar víceméně pracuje v režimu, že to, co nevíte, se od ní nedozvíte. Pravděpodobně je to nemoc z povolání, ačkoli je v něm teprve nováček – v pracovním prostředí rozhodně nemůže roznášet informace, neboť jsou přísně tajné, a tak preventivně moc věcí neříká, i když by se mělo jednat o to, hodně obrazně řečeno, co měla ráno ke snídani. Všeobecně naprosto miluje lidi okolo sebe vystresovat a nastínit nějakou událost a potom se z povídání vykroutit s tím, že jim to vlastně nemůže říct. Často to dochází až tak daleko, že je schopná skončit na týden v nemocnici a mimochodem se o onom incidentu zmínit během vánoční večere o dva roky později. Není to tak, že by si vyloženě libovala v tajnostech – nebo vlastně ano -, ale dobře to mimo jiné odráží její nastavení a to, že ráda kope sama za sebe a nerada se cpe do života jiných. Proč by se tedy ostatní měli a chtěli cpát do toho jejího? Nemyslí si, že je to správné, už proto, že nerada ostatním ubližuje. Dagmar a vztahy jsou komplikovaná záležitost. Rozjednáno má tak nějak na všech frontách, protože vždy měla dobré kontakty a tak zná kde koho, ale že by někdy zažila lásku, se říct nedá. Její city byly vždycky tak nějak chladné a jediný, s kým kdy měla skutečně dobrý vztah, byl její kamarád Pascal, ale ani v tomhle případě to nebylo zalité sluncem. Dagmar je v tomhle dost nepolíbená, a tak je ve výsledku mnohem raději sama, ideálně se sklenkou vína nebo s violou. Ostatně viola je nástroj, na který i přesto, že ho přesunula na vedlejší kolej, nedá dopustit a pořád se k němu vrací. Někdy je zkrátka potřeba vyměnit pistoli za violu a náboje za smyčec a zažít trochu toho klidu, před kterým vždycky tak zarputile utíkala. Ačkoli se to možná nezdá, Dagmar je sama sebou hodně nejistá. Nečekejte ale, že by to prozradila těkáním očí nebo třesoucíma se rukama. Je to takové její tajemství, jež si sebou vláčí už od útlého dětství a rozhodně nemá potřebu ho na potkání ostatním sdělovat. Často sleduje každý krok, který podnikl, a každé slovo, který řekl někdo jiný, aby o tom následně v noci přemýšlela. Ví, že slova umí hodně bolet a často se jimi trápí, i když to není vůbec třeba. Přijde si nedostatečná, neschopná a že vlastně její život nemá smysl. Že ona nemá smysl. Neví to nikdo jiný než právě Pascal a to, že se stala zvláštním agentem Úřadu pro potírání drog bylo ostatně částečně způsobeno právě jejím chorobným strachem, že není dostatečně dobrá – chtěla všem ukázat, že je. A kdo může být silnější než ten, kdo si plní své sny? Ve své práci je hodně angažovaná, cení si oné příležitosti a doopravdy dře. Nechce ztratit to, pro co tak odhodlaně bojovala. Je pravda, že jako zvláštní agentka si nemůže moc naplánovat budoucnost a bůhví, co se jí kdy přihodí, avšak alespoň pracuje na tom, aby nějaké kroky naplánované měla. O zbytek se postará osud. Vždycky ji štvalo, když se někdo ptal, jestli má raději kočky, nebo psy – jako by jiné rozdělení neexistovalo. Buď jsi milovník koček, nebo psů. Případně obojího. Dagmar si sice se psy, hlavně německými ovčáky, vypěstovala díky své práci velmi dobrý a pevný vztah, ovšem mnohem raději má ovce a kozy a vždycky, a když se jí náhodou naskytla možnost trávit čas na farmě (což se bohužel často nestávalo), byly ohrady s jehňaty a kůzlaty ty první, kam mířila. Pozorovat ona roztomilá zvířátka mělo stejně blahodárné účinky jako hrát na violu.