Jay1.jpg
image-from-rawpixel-id-2590444-png.png

Jay Máximo Carrera

Prodavač v hudebninách / pašerák zbraní

Bonita

Kasta: Štvrtá

Vek: 23    Dátum narodenia: 19.9.

Znamenie zverokruhu: Panna

Výška: 194cm    Váha: 87 kg


Obľúbená farba:  Tmavě modrá, tmavě zelená, černá, šedá, bílá

Vlastnosti postavy:  Loajální, čestný, pracovitý, nedůvěřivý, opatrný

Univerzita: /

FC: Daniel Illescas

Jay2.jpg
The responsibility of love: To keep another's heart safe.
image-from-rawpixel-id-2590444-png.png

Charakteristika

Na první pohled vás Jay jednoduše zaujme svým exotickým vzezřením, které, zdá se, mu Bůh nadělil jen z čisté lásky k němu. Snědá pokožka jako by jen měla podtrhovat každičký rys ostře řezané tváře, nebo snad sval na jeho, tvrdou prací, vypracovaném těle. Vysoký a s postavou řeckého boha – už to zní jako vražedně nefér kombinace. Co ale teprve ten podmanivý pohled zelenohnědých očí v momentě, kdy se jeho plné rty roztáhnou do širokého úsměvu a odhalí řadu bílých zubů. Nebudeme si lhát, zní to jako pořádná výhra v loterii. Vysoký, tmavovlasý, svalnatý. Tomu se říká kompletní balení, po kterém ne jedna žena či dívka touží. A jakmile se chytíte do sítí jeho rozkošného úsměvu a podmanivých pohledů, nebude lehké se z nich vymotat. Dostat se totiž z pasti na medvěda je proti tomu totiž úplná hračka. Přesto, že na první pohled se může zdát, že jste potkali šarmantního muže, hodného veškeré vaší pozornosti, muže, který vám dá odpověď na každičkou vaši otázku, nemá cenu od něj očekávat, že bude odpovědí na vaše dívčí sny. Proč? Protože on sám je přehlídkou svých vlastních zlomených a neuskutečněných snů. Od malička vyrůstal v rodině, kde byl hodnotový žebříček nastaven jinak, než by možná sám toužil. Nikdy si však ani slůvkem nestěžoval. Je totiž neuvěřitelně loajální a čestný. Ví, že nic v životě není zadarmo, a že všechno má svoji cenu. Od malička věděl, že věci si žádají tvrdou práci, která vás občas vyčerpá tolik, že vám přijde, jako by ve vás nezbyla síla už na nic jiného. Jakoby z vás život a veškerá energie vyprchali a vám nezbývalo než jen ležet a zírat do prázdna. A přesto, že ho to všechno ubíjelo tolik, že občas nemohl ani dýchat, nikdy si nedovolil pronést nahlas, byť jen malou stížnost. Nedokázal by si stěžovat, ne když ví, kolik úsilí to stálo jeho rodiče a prarodiče. A tak dal tvrdě a poslušně dřel, což mu zůstalo dodnes. Vytrvalost a pracovitost. Protože vše, co člověk chce, si musí vydřít. Tak to bylo, je a vždycky bude. Jay má kolem sebe vysokou a pevnou cihlovou zeď, kterou si sám postavil. Je ostýchavý, ale silný a odolný. Je příjemný, ale sveřepě ctižádostivý. Jako legendární mlčenlivý rozvážný kovboj dává zdánlivě přednost samotě. Není to tak ale docela pravda. Ve skrytu duše touží po obdivu. Hrozně rád by vzrušoval publikum hrou na kytaru a zpěvem, nebo by se snad za vzrušeného pokřiku vrhal do vln oceánu s prknem v rukách. Ve svých tajných snech je nenapravitelný romantik, ale vlastní život a strach ho drží zpátky. Přísná kázeň, ve které byl vychován, vyžaduje vyrovnané chování, praktické činy a vážné úmysly. To je kříž, který musí nést na svých zádech, a často je příliš těžký. Někdy zakrývá svou frustraci strohostí a svůj strach poťouchlým ironickým humorem. A jindy raději jen z povzdáli sleduje veškeré dění, nebo jakoukoli vaši poznámku přejde kamenným výrazem a přísným mlčením. A vy si v tu chvíli myslíte, že víc vámi už pohrdat ani nemůže, a že jste právě potkali člověka, který by se raději drápal sám na nejvyšší horu světa, než aby s vám prohodil snad jediné slovo. Otočíte-li však vyrovnaného a spolehlivého Jaye naruby, najdete veselého něžného snílka, který touží po tom, aby mu vítr čechral vlasy a žízní po dobrodružství a vzrušení. Toto všechno je součástí jeho niterné povahy. A niterná povaha znamená prostě niternou povahu. S největší pravděpodobností nikdy nenechá své mlhavé sny uniknout ven. Vy jenom víte, že jsou uvnitř. To je všechno. Nečekejte od něj, že bude běhat bosý v ranní rose, nebo s vámi tančit v dešti. Protože jen pár šťastných jedinců dovede osvobodit tuto osamělou duši z jejího tajného vězení, do kterého se sám uvrhnul. Máte-li sklon soudit knihu podle obalu, Jay Máximo Carrera je zářný příklad toho, že se to nevyplácí. Protože i kniha s nejnudnějším začátkem může mít ten nejvíc vzrušující konec. Jen je potřeba vytrvat. A že poznat Jaye a dostat se za jeho pevné hradby bude chtít hodně vytrvalosti a odhodlání. Možná vám to bude připadat zdlouhavé a ubíjející. Ale jednoho dne pak náhle zjistíte, že má srdce teplé a přátelské jako příjemný oheň v krbu za zimních večerů, a že víc čestného a loajálního člověka jste si ve svém životě nemohli přát.

Minulosť

Boží požehnání, jak mu často šeptala matka do ucha, nebo taky jen Jay Máximo Carrera prosvětlil životy svých rodičů 19. září. Možná byl jejich božím požehnáním, ale nebyl jejich nadějí na lepší zítřky. Nikdy mu to však sami neřekli. Nikdy ho nenechali pocítit fakt, že by pro jejich rodinu nedokázal zajistit lepší život. Milovali ho celým svým srdcem, a i přes těžký život zahlcený tvrdou prací, v sobě našli vždycky dost síly, aby mu svoji lásku dali dost najevo. Nikdy by si nedovolil říct, že neměl krásné dětství, protože by lhal a to se neslučuje s jeho upřímnou a čestnou povahou. Někomu, kdo se díval z povzdáli, by se mohlo zdát, že to není pravda, že jeho dětství bylo chudé a politování hodné, ale on to tak ani v nejmenším nebral. Pro někoho by stará a oprýskaná kytara byla možná tak důkazem výsměchu, pro něj to byl ten nejkrásnější dárek a vážil si ho, jako všeho, co v životě dostal. Od útlého dětství byl vedený k tomu, že nic není zadarmo, a že jen tvrdá práce přinese kýžené ovoce – ale ne hned. Vždycky mu byla vštěpována láska k lidem a ke kultuře, které utvářela jeho rodinu po generace. I přesto, že byl počátkem té třetí, která nežila ve Španělsku, ale v Illeyské provincii Bonita. I tady však žila obrovská komunita lidí, pro které španělská kultura znamenala život. A on to miloval. Zamiloval se do všech těch barev, vůní, zvuků a tónů a jen tady si připadal opravdu doma. Nikdo ho zde nesoudil, nikdo se nad ním nepozastavoval. Ne jako ve škole, kde malý Jay vyčníval z davu svojí odlišností, kterou mu dávali ostatní děti náležitě pocítit. Nikdy však neřekl vůbec nic. Nestěžoval si. Nežaloval. Neměl to v povaze. I když byl pořád dost malý, a každý by to pochopil, on nechtěl. Viděl do krve rozedřené mozoly na rukách otce, i popálené ruce matky, a i když věděl, že ta bolest musí být šílená, nikdy neslyšel, že by si jeden z nich, byť jen slůvkem postěžoval. Proto odtušil, že ani jemu něco takového nepřísluší. Prostě si to nesl sám v sobě a tiše trpěl. A pak přišla. Jejich naděje. Přestože neměl tolik rozumu, aby si vydedukoval, jestli to byl záměr rodičů, narodila se jeho sestra. June. Jemu v tu dobu bylo pět, když k němu přes tenké stěny v jejich domě doléhal dětský pláč, a když o ní rodiče mluvili, jako o naději. On byl jejich božím požehnáním a June podle nich byla nedějí na lepší život pro celou jejich rodinu. Jeho posláním bylo jednou převzít rodinný podnik a June měla být tak, která jakožto vzdělaná žena, bude kráčet cestou úspěchů a jednou si vezme někoho z vyšší kasty a tím zajistí lepší život sobě i dalším generacím a možná i celé rodině. Nijak se nad tím nepozastavoval a bral to jako holý fakt. On pomáhal rodičům víc než June, nejen proto, že byl muž a byl starší, ale i proto, aby jeho sestra měla víc času na studium. Jeho otec pro něj byl vždycky vzorem toho, jak má vypadat pravý muž. Byl čestný, loajální, silný a vždycky se dokázal o svoji rodinu postarat a on sám sobě slíbil, že bude jako on. Nejen, že se mu rok od roku podobal víc vzhledově, ale i povahou. A přesto, že jeho sny byli jiné než sny jeho rodičů, věděl, že rodina má přednost. Miloval hudbu, ale nikdy se jí nevěnoval, protože by to znamenalo opustit rodinu, raději jen dál brnkal a zpíval doma a na stařičkém gramofonu poslouchal desky, které si koupil za pár centů na bleších trzích. Snil o tom, že jednou by někdo takhle poslouchal jeho desku, že by lidé křičeli jeho jméno a vzdávali mu hold. Ale čím starší byl, tím mlhavěji si na to vzpomenul. Místo toho poctivě chodil do školy, odkud běžel do restaurace rodičů, aby jim pomohl. Odjakživa byl chytrý a velice inteligentní a během toho, co pomáhal rodičům v jejich podniku a tvrdě pracoval, aby přidal ruku k dílu, se snažil pilně učit. Ve škole ho to bavilo a toužil po tom se dál vzdělávat, ale neměl na to právo a ani finance. Jemu nebylo předurčeno akademické vzdělání, jeho posláním bylo živit rodinu. A i tak se z toho mála, které ze svého dospívání měl stalo, že musel dospět dřív, než by si přál. Nikdy nezapomene na ten den, kdy seděl na jedné z hodin posledního ročníku studia, když pro něj přišla ředitelka školy. Jen mu řekla, ať si sbalí věci a jde s ní. Tušil, že se něco stalo. Nikdy by ho však nenapadlo, že tam uvidí v slzách svoji babičku, která svírala třináctiletou June. „Je mi to moc líto,“ to byla jediná slova, která si z té chvíle pamatuje. Jeho rodiče byli mrtví. Někdo je přepadl a zastřelil v jejich restauraci. A on jim nemohl pomoct. Nemohl se rozloučit. Nemohl udělat vůbec nic. A tak jen pevně chytil June do náruče a mlčky s ní a babičkou odešel. Neplakal. Nedovolil si truchlit. Protože věděl, že se o ně musí postarat. Hlavně o svoji malou sestřičku. Po pohřbu se vrátil do školy, aby odmaturoval – učil se po nocích, zatímco v každé volné chvíli pomáhal prarodičům, kteří převzali podnik jeho rodičů, aby jednou patřil jemu. A tak pohřbil každý svůj jeden sen a tvrdě pracoval, aby jeho sestra mohla dál studovat a dál být nadějí pro jejich rodinu. Chtěl, aby měla ten nejlepší život, jaký jí může dát. Chtěl, aby na něj byla pyšná nejen ona, ale i jeho rodiče, kteří tu být nemohli. Občas přemýšlel o tom, proč nemohl být jejich nadějí on, proč všechno vsázeli jen na June, ale nikdy jí nic nevyčítal – ona za to nemohla. A tak se z dnů, staly týdny, měsíce a najednou roky, on kolem sebe dál stavěl svoji pevnou zeď, za kterou pohřbíval všechny svoje starosti. Dál pracoval a dál dohlížel na to, aby dal June všechno, co jen bude moct. Jenže to nikdy nebylo dost. A pak jednou jejich babička rozhodla, že tohle není život, který si on a jeho sestra zaslouží. A proto teď spolu žijí v bytě, který pro ně pronajal v Angeles. Našel si práci v obchodě s hudebninami, což pro něj bylo téměř jako splněný sen, hudební nástroje, gramofony, vinylové desky… Jenže věděl, že z platu, který byl sice mnohem vyšší než, jaký si mohl přát v Bonitě, je neuživí – ne když jsou v Angeles. A tak se stalo, že si našel ještě jednu práci. Ne úplně čistou a v žádném případě ne legální. Ale díky obnosu peněz, který z ní plynul, mohla June klidně studovat a on zase klidně spát. Pašování zbraní se mu sice příčilo, hlavně proto, že to byl nástroj, který připravil o život jejich rodiče, ale neměl jinou možnost.