image-from-rawpixel-id-2357407-png.png

Malaquias Fausto Sanchez

Princ

Španielsko

Kasta: /

Vek: 24    Dátum narodenia: 14.7.

Znamenie zverokruhu:  Rak


Výška: 187 cm    Váha: 77 kg


Obľúbená farba:  Šedá

Vlastnosti postavy:  Tajemný, razantní, bouřlivý, nesoustředěný, intelektuál

FC: Danny Griffin

L6A.png
The way I see it, if you want the rainbow, you gotta put up with the rain.
motýľ.png
L6.png
L6.png
L6A.png

Charakteristika

Nalijme si čistého vína – záplava plavých vlasů a jiskra v pomněnkových očích by mohla nejednoho svést na špatnou cestu. Princ španělský má skutečně na první pohled vše, co by si mohl přát, včetně vysoké, vysportované postavy a neodolatelného úsměvu. Po vzhledových stránkách skutečně dostal do vínku úžasné geny, a k tomu ani nebylo zapotřebí španělského krále, stačila španělská královna a illejský rebel – a přesně v tenhle moment to začíná pěkně skřípat. Pokud byste si, drahé dámy, brousily zuby na královskou korunu, pak vězte, že ani po zádech nejstaršího syna královny Estelly byste se tam nevydrápaly. Malaquias je jakožto nemanželské dítě ten poslední, kdo by se měl stát dědicem trůnu; a tento fakt je taky tím posledním, co ho zajímá. Samotný život nemanželského potomka mu totiž háže klacky pod nohy při každé příležitosti, a když náhodou tu příležitost nemá, stejně si nějakou najde. Už právě proto je jeho existence naprosto chaotická. Je to jako byste vzali vázu a prudce jí mrštili o zem, nebo jaká kdyby vám jednoduše spadla ze stolu; a následně jste se snažili napravit škody tím, že byste vzali vteřinové lepidlo a jednotlivé střípky skla slepili. Nikoho byste zkrátka neumlčeli s tím, že ta váza nikdy nebyla rozbitá. A přesně takový je Malaquias – rozbitá váza s rozbitým srdcem, které se vždycky zacelilo, ale už nikdy nebude v té podobě, jaké bylo kdysi. Na to ho jeho život až moc fackoval. Někdo by možná řekl, že se zasekl v době, kdy byl nevyzpytatelným adolescentem. Stíny té doby ho provázejí i teď, v jeho čtyřiadvaceti. Je jako časovaná bomba, která jednou vybouchne, ale vy nevíte, v jaký okamžik a nemůžete se na to psychicky připravit. Není příliš komunikativní. Rozhodně se ve společnosti nechová jak ustrašená ovce před zdivočelým vlkem, ale dává si dost záležet, aby byl obklopen těmi správnými lidmi – a mezi hrstkou lidí se vždycky dá lépe poznat, kdo v pozadí tahá za nitky, než mezi davy. Je zvyklý na to, že je už odmala sledovaný každý jeho krok a jeho mladší sestra není jediná, kdo touží zvěčnit na svůj fotoaparát nějaký jeho přešlap, a o to víc si dává pozor. Už tak mu na čelo nesmazatelnou fixou napsali černá ovce rodiny, a tak nemusí ani přilévat olej do ohně, aby mohutné plameny žáru šlehaly až někam k obloze. Slova považuje za cennost a nikdy jimi neplýtvá jen tak z plezíru. Pečlivě si vybírá, komu věnuje svůj čas a dá mu okusit to nejcennější, co může – protože slova jsou mocná -, a pro koho by byla škoda vůbec přemýšlet nad tím, co říci, aby toho pak ještě hořce nelitoval. Existuje mnoho metafor a metonymií, jež bychom mohli v případě nejstaršího španělského prince uplatnit. Malaquias je jako takové ptáče zavřené ve zlaté kleci. Ví, že život za zlatými zdmi by konečně osvobodil jeho plíce a on by se mohl po dlouhých letech pořádně nadechnout, ale už netuší, jak z oné klece prchnout. Celý život se trápí minulostí. Na každém kroku vidí střípky vzpomínek a často by rád vrátil čas a změnil svět i sebe sama. Neumí vystoupit z té pomyslné začarované smyčky a přestat se sžírat zevnitř. Někdo, kdo ho pořádně nezná, by ho možná mohl označit za lehkomyslného, avšak pravda je taková, že on rozhodně nežije tak, jako by byl jeho život zalitý sluncem, a věci nenechává jen tak plavat. Pravda, za některými skutečnostmi raději zavře dveře, zamkne je na nejmíň šest západů a klíč vhodí do hluboké studny, aby ho už nikdy nenašel, ale stejně nad nimi vždycky bude přemýšlet. Měl jsem to udělat jinak, měl jsem říct něco jiného, pomyslí si. Možná je to tím, že nechce nechávat věci nedořešené, ač někdy pořádně neví, kde ono řešení najít; možná, že si jen ukrajuje moc velké sousto a chce po sobě být dokonalým princem, za jakého ho mají jeho oddané fanynky, a že jich kupodivu není málo, a kterým nikdy nebyl. Ať už je ten důvod jakýkoli, smyčka zpytování svědomí a zoufalství se neustále opakuje. Jako se střídá den a noc a jaro s létem, jako jednou prší a podruhé sněží. Málokdo ho zná, a ti, kteří tvrdí, že ho znají, se tak většinou jen domnívají. Malaquias se neorientuje ani ve své vlastní duši, natož aby ji  chápal někdo jiný. Můžete si myslet, že z výrazu jeho tváře, řeči či držení těla můžete číst jako z otevřené knihy, avšak pokud budete číst pozorněji, uvědomíte si, že taková kniha sice je otevřená, avšak napsaná neznámým písmem. A že Malaquias vám neposkytne ani jednu nápovědu, jak to písmo rozluštit. Budete si na to muset přijít sami. Střípek po střípku. A pokud náhodou narazíte na slepou uličku, bijte se dál. Malaquias se taky nikdy nevzdal. Protože princové, s jakoukoli minulostí, se nevzdávají. Malaquias je jedna z těch nejkomplikovanějších bytostí, která kdy chodila španělskými uličkami. Kdyby to nebylo nelegální, asi by si ho vystavili jako ten nejzajímavější exponát v muzeu, k němuž by se vázala bichle textu o jeho životě. A on by vám ještě milerád zapózoval, protože jakkoli je jeho život jedna katastrofa následovaná pohromou, musí přece vždy vypadat perfektně, a ne jak troska. Pokud má být troska, tak jedině perfektní symetrická troska. Anebo vám třeba zatančí valčík. Koneckonců, tanec byl vždycky způsob, jak utopit žal, a nemusel mít pak hlavu jak střep a kocovinu. Ve víně je pravda. Ale v tanci je svoboda. Na povrchu je z ocele, ale zevnitř je roztříštěný na tisíce drobných částeček. Však pamatujte na přirovnání s rozbitou vázou, již jste chtěli na poslední chvíli zachránit a která nikdy nebude tak krásná jako kdysi.

Minulosť

Hledáte psychologa? Uznávám, že začít něčí minulost právě těmito slovy není zrovna dobrá volba, ale než ještě panicky utečete, vyslechněte si, co stojí za tohle větou. Pokud byste si totiž před princem Malaquiasem pustili pusu na špacír a dovolili byste si tvrdit, že je život vlastně pohádka, pak vězte, že by vám onen plavovlasý dědic modré krve našel toho nejlepšího psychologa v celém kraji a klidně by vám zaplatil i za všechna sezení. On totiž na jednoduchý život rozhodně nevěří – protože jeho byl jako na horské dráze již od jeho narození, ba vlastně už od té noci, kdy bylo jasné, že na svět někdy přijde. Možná vás napadá – nač by si měl Malaquias stěžovat? Však je prvorozeným synem španělské královny a jednou se tedy stane dědicem španělského trůnu. Pokud byste skutečně takovou to otázku položili, dovolte Malaquiase se zasmát. Pravda, kdyby jeho otcem byl okrem španělské královny i král španělský, jistě si za pár let bude vyhřívat zadek na trůnu. Jenže to by jeho matka nesměla před téměř pětadvaceti lety v Illey rozpoutat jednu aféru a strávit noc s illejským rebelem. Jak bezstarostný život by mohla být, kdyby ten stejný život neměl surový smysl pro humor. Když Malaquiasova matka zjistila, že čeká dítě s rebelem, přijela zpět do Španělska a vdala se za nynějšího španělského krále, aby svůj přešlap ukryla pod pokličku a nikdo se nikdy nedozvěděl, že otcem jejího nejstaršího syna je nějaká illejská spodina. Všechno se zdálo být idylické, ale brzy informace o nevěře španělské královny vyšly na povrch, dostaly se do médií a o malém blonďatém princátku se psalo ještě předtím, než se vůbec narodil. O to smutnější, že o téhle aféře by se nikdo nikdy nedozvěděl, kdyby si jeden nejmenovaný španělský král neusmyslel, že potopí svoji manželku a znesvětí královskou rodinu. Můžete se ptát, co tím získal. Možná, že z něj mluvila nenávist, možná ješitnost; nic z toho se však nedozvíme, protože král ono rozpoutání války mezi královskou rodinou a médii samozřejmě popřel, nebo spíš nikoho nenapadlo, že by za tím stál zrovna on. Malaquias už odmala čelil posměškům. Nazývali ho bastardem – a že to vážně nebylo ani trochu milé. Nikoho nezajímalo, že jeho otec nebyl žádný násilník ani vrah, který by toužil po krvi, ale vlastně jen chudák, který potřeboval peníze, a proto se přidal k odboji. Navíc – copak by Malaquias mohl za to, jaký byl jeho otec? Podle médií a tisku očividně ano. A nejhorší na tom bylo, že mu skutečnost, že je nemanželským dítětem, dávala sežrat i vlastní rodina. Speciálně otec, jenž s ním neměl vlastně ani jeden společný gen. Navenek hrála královská rodina hru šťastné famílie, ale za zdmi paláce to vždycky skřípalo jako léta nenamazané soukolí. Malaquiase nikdy nějak zvlášť netrápilo, že mu nárok o korunu unikl jen o vlásek. Vlastně to většinu času považoval za štěstí – to, že si na španělskou korunu brousil jeho mladší bratr Lucas, byla jedna z mála věcí, za kterou svému již tak docela bídnému životu děkoval. Matka s otcem ho vždycky pronásledovali pohledy, aby neprovedl něco, čím by svoji rodinu očernil ještě více, ale alespoň unikl nejstarší potomek španělské královny a illejského rebela vymývání mozku při všech těch lekcí, které musel jakožto korunní princ absolvovat jeho bratr. Bohužel, ani o spoustu let později se situace s tím, že je mezi královskou rodinou bastard, neuklidnila. A v jednu noc to vyústilo ve žhářský útok na palác, jehož cílem byl právě Malaquias. Plameny však zachvátily komnatu, v níž spala jeho sestra, Celia. Blonďatý princ nikdy nezapomene na to, jak jeho sestru odváželi do nemocnice s těžkými popáleninami, a jak když se vrátila, zůstali jí po tomto incidentu ošklivé jizvy, jako památka na onen hrůzný čin. Se sestrou nikdy neměl vyloženě vřelý vztah, ale byla jedna z mála, která mu rozuměla a neodsuzovala ho za chyby jeho rodičů. Od té osudné noci se Malaquias nenávidí. Pokud si někdo zasloužil mít spálenou kůži, pak on. Onen žhářský útok měl za cíl zlikvidovat jeho, ne jeho sestru. Přesto byla Celia ta, jež si odnesla následky. A od té doby se propast mezi nimi ještě prohloubila – já vám přece říkala, že Malaquiasův život nikdy nebyl procházkou růžovou zahradou. A bůhví, co by se dělo, kdyby se zprávy o tomhle incidentu dostali k novinářům a mediím. To by už byl Malaquias ještě černější ovcí. Bastard, kvůli němuž málem přišla o život milovaná španělská princezna. A jeho bouřlivý život i nadále pokračoval. Bylo to, jako by mu někdo k noze přivázal kotvu a on s každým krokem topil rodinu víc a víc ke dnu a s každou katastrofou, kterou si pro něj připravil sám život, se ve Španělsku dělil lid na dva tábory. Na ten, kterému bylo Malaquiase líto, a ten, kdo by ho nejraději viděl někde na ulici, ne v komnatách paláce. Možná, že když někdo psal jeho osud, že se pořádně sekl. Na jedné akci plné boháčů a smetánky se setkal s korunním princem Francie, jenž mu život obrátil o sto osmdesát stupňů. Do té doby nijak nepřemýšlel o tom, jestli jeho oči raději utíkají směrem dívek, či mužů. Aby alespoň trochu vyžehlil svoji nechvalnou pověst, jednoduše dělal, co mu otec kázal – chodil na setkání s okouzlujícími mladými dámami, dvořil se jim a snažil se jim ukázat, že i přes svoji temnou minulost není ztracený případ a byl by dobrým manželem. Nikdy to však nebral nijak vážně, byla to prostě součást celé ty hry, kterou jeho vlastní rodina hrála. Ale to, že se ztratil v čokoládových očích a tmavě hnědých loknách francouzského prince rozhodně nebylo něco, co by mu rodina naplánovala, a už vůbec to nebylo součástí její hry, protože ona hra rozhodně nespočívala v tom, jak se potopit ještě více ke dnu. Malaquias se jen víc stal onou černou ovcí rodiny. Ze začátku se snažil ten polibek s princem Francie popřít, stejně jako to, že se na oslavě jeho narozenin dost opil. Popírat realitu bylo snazší, než si přiznat pravdu, protože se mu pak zdálo, že vlastně problémy neexistují. Navíc; ve filmech a mezi smetánkou si ženy dávaly polibky na přivítanou i na rozloučenou a nikdo se nad tím nepozastavoval, tak Co bylo špatného na tom, že se Malaquias políbil Jaimeho? Takovou to myšlenkou se zkrátka snažil odčinit, co udělal, a nadále se tvářil, že se nic nestalo. Už tak byl v problémech namočený až až. Jeden problém navíc by už pravděpodobně nic nezměnil, ale čím více se od Jaimeho bude držet dál, tím lépe. Jenže Jaime byl neodbytný jako moucha a jeho čokoládové oči nedávaly Malaquiasovi spát. A tak se z korunního prince Francie a španělské černé ovce stali držitelé společného tajemství. Kdyby se zprávy o jejich vztahu dostaly veřejnost, Malaquiase by jeho rodina už pravděpodobně vážně vydědila. Schůzky dvou princů a všechno jiskření mezi nimi však bylo zachováno pod rouškou tajemství, a kupodivu se táhlo se víc než dva roky. Malaquias si během té doby často pokládal otázku, zda neudělal chybu; že se nikdy neměl nechat francouzským princem políbit a ztratit se v jeho čokoládových očí – ba že nikdy ani neměl přijmout pozvánku na oslavu jeho osmnáctin. Ke konci vztahu to už mezi nimi trochu skřípalo. Malaquias se z něj snažil vykroutit a vrátit se do normálu, mít alespoň o něco lehčí život než poté, co se setkal s Jaimem. Jenže Jaime chtěl, aby jejich vztah měl trvání. Těžko říct, kdo z těch dvou přemýšlel racionálněji, nicméně Malaquias onen vztah nemilosrdně ukončil. Věděl, že to nemá budoucnost. Nebo možná nechtěl být tou nejčernější ovcí rodiny mezi všemi černými ovcemi. S pravým důvodem ukončení jejich vztahu se nikdy nikomu nesvěřil a možná, že má sám v hlavě zmatek. Jen zkrátka všechno zahodil za hlavu a ukončil své trápení, mysleje si, že tím zachraňuje i Jaimeho. Stačilo jedno podlehnutí mladé dámě, jež byla na návštěvě francouzského sídla, kde zrovna v tu dobu pobýval i Malaquias, a přistihnutí Jaimem přímo ve svém pokoji – a oheň byl na střeše a tajemství už ani nemuselo být tajemstvím, protože vztah Malaquiase a Jaimeho jednoduše zmizel z povrchu zemského. Neexistoval. A jako by už Malaquias nebyl tak dost ztrestaný, jeho matka, nebo spíše otec, přišli s naprosto geniálním plánem. Malaquias, dokud to nezažil na vlastní kůži, si vždycky myslel, že jsou to staré a dávno nepraktikované způsoby – omyl. Jednoho dne totiž jeho otec s matkou v závěsu nakráčel do jeho komnaty a zcela lhostejně mu oznámil, že ho čeká sňatek. Jenže on se rozhodně nechtěl stát ženichem, a tak musel přistoupit k radikálnímu řešení. A tím řešením byla princezna Saúdské Arábie – a hlavně jeho kamarádka již od dětství. Zahrát si na šťastný páreček se ukázalo být jednodušší, než si původně Malaquias myslel. Ze začátku se mu zdálo, že jejich ruce k sobě nepasují a polibky jsou trochu nemotorné, ale nakonec to nacvičili dost na to, aby na veřejnosti sehráli dokonalý pár. Od té doby, co Malaquias oznámil, že má vztah s princeznou Saúdské Arábie, se jeho jméno a její skloňovalo snad ve všech médiích. Všichni hovořili o španělském princi Malaquiasovi a jeho spanilé princezně Malice. Malaquias a Malika si vysloužili první místo snad mezi všemi slavnými páry. Jejich vztah mohl přinést pevné spojenectví mezi Španělskem a Saudskou Arábií. Jenže touhle hrou vstoupil Malaquias na tenký led. Ví, že jednou bude muset s pravdou jít ven, nebo si Maliku vzít. Tmavovlasé dívce s uhrančivýma očima by sice podlehl úplně každý, ale Malaquias do té skupiny každý rozhodně nepatřil. Byla to jeho kamarádka a komplic. Ne někdo, koho by si snad měl dovést k oltáři. Dokud je však skrývá závoj tajemství, má Malaquias čas na to, aby poznal sám sebe a konečně si srovnal v hlavě, co od svého života chce. A Selekce je skvělá příležitost, jak se znovu podívat tváři v tvář svým démonům a otevřít své srdce starým křivdám.