Nicoletta Desirée de Vitré

Vojvodkyňa

Francúzsko

Kasta: /

Vek: 24    Dátum narodenia: 25.10.

Znamenie zverokruhu: Škorpión

Výška: 168 cm    Váha: 59 kg


Obľúbená farba:  Červená, biela

Vlastnosti postavy: Ambiciózní, sebevědomá, inteligentní, manipulativní, bezohledná

FC: Madelaine Petsch

Why do you weep? Did you think I was immortal?

Charakteristika

Kde začít o Nicolette? V první řadě je potřeba vědět, že vždycky všechno musí být po jejím. Nedokáže připustit, aby kontrolu přebral někdo jiný, je si jistá, že jiný člověk to zkrátka zkazí. Nebere „ne“ jako odpověď, když něco chce, zkrátka pracuje tak dlouho, dokud to nedostane. Všemi dostupnými prostředky – tato žena si vzala Machiavelliho Vladaře jako životní návod. Ve své práci je tedy důsledná, trpí silným perfekcionismem, ale nic z toho nedělá pro dobro lidí ve svém vévodství. Ne, touží jen po uznání, úspěchu, moci, a aby ji lidé opěvovali. O to jí jde. Do práce se také schovává, pokud něco v jejím životě nefunguje tak, jak by chtěla (což je stále). Někdy se zdá, že právě kvůli tomuto přístupu ji drží pohromadě jen lepicí páska a svorky na papír a ačkoliv veřejně propaguje nutnost péče o duševní zdraví, nikdy u psychologa nebyla, nehledě na všechny úzkostné záchvaty a depresivní epizody, které ji provází celým životem. Je naprosto závislá na kofeinu (hádejte proč) a miluje červené víno. Miluje. Ovšem jedině to francouzské a věřte, že to pozná. Mimo práci je velký fanoušek líčení a módy, nejen že se o tuto oblast zajímá, ale navrhla i vlastní kosmetickou a módní linii. V žádném případě by se však o ní nedalo prohlásit, že je jen marnivá nána, naopak. Je členkou francouzské Mensy a už odmala byla chytrým dítětem, velice snadno získala titul ze Sorbonny. Spolu se vším ostatním, co je v jejím mozečku špatně. Je dost pomstychtivý člověk, ale zároveň na úrovni. Nikomu neublíží fyzicky, nepustí se do rvaček a trhání vlasů, ale dokáže lidi odstranit jinak – skrze média, pomluvy, a další politické zbraně. Dokázala by i najmout nájemného vraha, možná. Určitě od toho není tak morálně daleko, jak by asi měla být. Pokud jde o média, ta jsou jí vším. Je miláček tisku, zbožňuje být vidět, touží po slávě. Sociální sítě jsou její druhý domov. Zcela otevřeně zneužívá, že dobře vypadá, aby si prosadila i všechno ostatní. Když je řeč o domově, tak klid a mír hledá v náručí bezpočtu milenců. Za život měla jen dva skutečné vztahy a obě ženy, se kterými je měla, jí nemůžou přijít na jméno. Proto se uchyluje ke krátkodobým milostným vzplanutím a vlastně si ani nedokáže představit, že by s někým skutečně žila, že by se do někoho opravdu mohla znovu zamilovat. A fun fact o Nico na konec – miluje francouzský klasicismus. Ludvíka XIV., Versailles, velké francouzské krále, všechnu tu noblesu doby, nedá na to dopustit. Kdyby jen trochu mohla, byla by dalším králem Francie. Nakonec, možná si najde způsob, jak to zařídit.

Minulosť

Nicoletta se narodila jako první, vymodlené dítě do rodiny bretaňského vévody a vzhledem k tomu, jak všechno dopadlo, se rodiče zřejmě měli modlit za něco jiného. Poměrně dlouho byla jediné dítě, až později jí do života přibyli dva bratři, dostávalo se jí tedy mnoho péče, lásky a pozornosti. Mohla si přát všechno, co chtěla, a taky to dostala. To vytvořilo docela nebezpečný precedens do budoucna – zvykla si mít zkrátka všechno. Ať už ji to lidé budou chtít dát, nebo si to bude muset vybojovat, rozhodla se, že se nenechá nikým omezovat. Učitelé a vychovatelé se u ní střídali jako na běžícím páse, protože pokud jí nevyhovovali, dokázala je zkrátka vyštvat. Byla velmi inteligentní, přemýšlivé dítě, a taky dost zákeřné. Netrhala panenkám hlavy, dovedete si to ovšem představit. Neměla příliš skutečných kamarádů, většina dětí se okolo ní sdružovala kvůli velkému domu, penězům a všemu pozlátku. Často tedy byla sama, jen se svými myšlenkami. Svůj čas proto věnovala studiu a zlepšování sebe sama. Hodně četla, učila se jazyky, hrála na nástroje, věnovala se sportům. Výsledkem toho je, že plynně ovládá 5 světových jazyků (francouzštinu, angličtinu, španělštinu, němčinu a ruštinu), hraje velice dobře na klavír a housle, léta zpívala s kostelním sborem (navzdory tomu, že má osobnostně blíže k Satanovi), a taky je přebornicí v lukostřelbě. Ze sportů ji baví též jezdectví, lyžování, tenis a golf. Jasně, že golf. Pokud jde o umění, obdivuje ho, nakupuje ho v aukcích, ale jako činnost jí nic neříká. Je tedy vidět, že příležitostí a vyžití měla v životě dost. To jí ale nestačilo. Vždycky toužila po moci, po slávě a chvále. Chtěla, aby ji lidé obdivovali. V kombinaci s její vychytralostí to byla nebezpečná kombinace. Získávala si kontakty a spojence kudy chodila, byla součástí množství charit a organizací, oblíbila si sociální sítě a byla miláčkem médií. A rodina jí to nedokázala zatrhnout. Zlom přišel v momentě, kdy v 15 letech zemřel její otec, vévoda. Velmi ji to zasáhlo, otec byl v jejím životě člověk, s nímž mohla počítat a se kterým měla také asi nejlepší vztahy. Když zemřel, rodina se změnila, všichni se uzavřeli do vlastního světa a prakticky už rodinou ani nebyli. Navíc na rodinné sídlo dorazil otcův bratr, který se rozhodl pomoci vdově s vedením vévodství. Nico ho nenáviděla. Domýšlivý, zamindrákovaný buran, který si myslel, že mu všechno najednou patří. Ale jak už bylo řečeno, krása, ambice a vychytralost. Nemohla si to nechat líbit. Velmi snadno se jí podařilo dostat strýce do inkriminující situace s drogami a eskortní službou, které sama opatřila a najala, aby ho mohla očernit v tisku a protáhnout jeho jméno bahnem. Velice rychle pak zmizel do zámoří. Že tím zničila jeho vlastní rodinu a určitě nepomohla té svojí? Koho to trápí. Na to se začala sama prezentovat jako budoucí vévodkyně. Vystudovala dálkově ekonomii a mezinárodní diplomacii na Sorbonně, mezitím co se stala tváří své vlastní módní a kosmetické značky, přebrala odpovědnost za několik charitativních organizací, nechávala se často fotit při pomoci komunitě a byla aktivní členkou všech možných i nemožných výborů, a to jak na úrovni vévodství, tak celé Francie. Lidé si ji rychle oblíbili jako laskavou a milující vévodkyni, přestože nic z toho nebyla a její motivy byly zcela sobecké. Donutila tak všechny příznivce a oponenty, aby ji brali vážně, a nakonec došlo i na nevyhnutelné převzetí moci. Už nějakou dobu byla považována za vévodkyni víc ona než její matka, a tak jí nakonec titul předala dobrovolně, než odjela do sídla v Alpách na odpočinek. Rozloučila se s ní větou: „Přestalas být moje dcera, když ti začalo záležet víc na titulu než na rodině.“ A co jí na to Nico mohla říct, když měla pravdu. Třikrát hurá nové bretaňské vévodkyni. Jediné vztahy, které zůstaly jejím tažením relativně neporušeny, byly ty s mladšími bratry. Starší z nich, Hugo, profesionální lyžař, byl rád, že se sestra postará o vévodství a o celý „rodinný podnik“. S mladším Louisem se nejvíce sblížili v době jeho coming outu, kdy mu velmi pomohla přijít na to, kdo vlastně je a přijmout sám sebe. Je to taky jedna z mála skutečně hezkých věcí, které kdy pro někoho udělala. Louis zůstal žít v rodinném sídle, což pro Nico hodně znamená, přestože to neřekne nahlas. Je to jeden z malá stabilních bodů, které má a zřejmě u něj taky hledá zbytek rodiny, který zavrhla. Tento přístup se velmi podepisuje na jejích ostatních vztazích – v životě měla jen dva pevné vztahy. S belgickou vévodkyní a umělkyní z Paříže. Oba nedopadly zrovna slavně a skončily hádkami, křikem, a zlomeným srdcem. Proto dává ve všeobecnosti přednost letmým milostným vzplanutím, s muži nebo ženami, na tom jí nezáleží. Vévodství a práce je tak v jejím životě to jediné, na co se může skutečně spolehnout a do čeho vkládá srdce a duši. Tento přístup k životu se ovšem podepisuje na jejím duševním zdraví – dlouhá léta trpí záchvaty úzkosti a častými depresivními epizodami. Mívá problémy s jídlem a jeden čas dokonce trpěla závislostí na tišících lécích. To řešila svépomocí a častými lázeňskými pobyty, aby z ní nebyla úplná troska. Též pomohly štědré dávky francouzského červeného. Odmítá si přiznat, že má problém, a za živého boha by nešla k psychologovi. Legrační na tom je, že jednou z jejích kampaní je podpora starosti o mentální zdraví. Ironie, co? Ale nic z toho jí nebrání, aby mířila stále výš. Konkrétně, aby zaměřila svůj smyslný zrak na královskou korunu. S francouzskou královskou rodinou se zná z mnoha akcí, ale v posledním roce vážně začala uvažovat, že to je to, co chce – stát se královnou Francie. To by ji udělalo šťastnou, určitě. Už nějakou dobu kolují fámy, že si myslí na francouzského prince Jaimeho. Když tedy zjistila, že Illea pořádá Selekci a on se tam chystá, přes své kontakty se do paláce nechala naverbovat jako zahraniční host také. Věří, že na neutrální půdě se jí podaří prince přesvědčit, že ona je pro jeho zemi i pro něj ta pravá a jediná. Jako by snad mohla mít jinou konkurenci. Mimo prince se v Illee ráda porozhlédne a podívá se, co za taškařici celá Selekce vlastně je, utvrdí si mezinárodní kontakty, a taky se pobaví. Nakonec to pro ni bude skvělá publicita. Může se ušklíbat nad illejskými nešťastnicemi a mezitím navazovat svoje vlastní styky.

Nevlastníme práva k myšlienke a konceptu Selekcie. Naša hra je inšpirovaná knihami zo série Selekcie, no všetky texty sú našim duševným vlastníctvom a našou prácou. Bez dovolenia, prosím, texty nekopírujte. Rovnako aj za vzhľado stránok a určitých sekcií sú hodiny práce, prosíme, aby ste sa v budúcnosti pokúsily vyhnúť ,,vykrádaniu". Originalita je to najlepšie, čím môžete zaujať. Ďakujeme.

SLEDUJTE NÁS

  • Facebook
  • YouTube
  • Pinterest
  • Instagram