


Niklaus Albert Perceval Leuenberger
Korunný princ
Švajčiarsko
Kasta: Prvá
Vek: 26 Dátum narodenia: 7.7.
Znamenie zverokruhu: Rak
Výška: 185 cm Váha: 75 kg
Obľúbená farba: Černá, červená
Vlastnosti postavy: Uzavřený, náladový, empatický, ironický, neoblomný
Univerzita: Mezinárodní rozvoj - dostudováno
FC: Charles Leclerc


And in the end all I learned was how to be strong alone.







Charakteristika
Jako z obálky časopisu. A vlastně není důvod přidávat slovo jako. Niklaus zdobí obálky různých časopisů poměrně často. A že je na co se dívat. S téměř 190 centimetry nemáte šanci ho přehlédnout, když k tomu přidáme vysportovanou postavu, mohl by s ladností a naprostou nonšalantností jemu vlastní chodit po přehlídkových molech, jako by mu všechna patřila a nikdo by o tom ani na vteřinu nepochyboval. Švýcarský princ svým vzezřením dokáže ukrást nejen veškerou pozornost svého okolí, ale i ne jedno srdce. Škoda jen, že o žádné nestojí. Když však člověk přestane konečně počítat vyrýsované svaly na vypracovaném těle a zaměří se na jeho obličej, všimne si rysů, které jsou dokonalou genetickou stopou obou jeho rodičů. Ostře řezaná brada a husté kaštanové kadeře po otci, zatímco v úsměvu širokém úsměvu s ďolíčky a vroucném pohledu mechově zelených očí okamžitě poznáte jeho matku. Vysoký, tmavovlasý, svalnatý. Tomu se říká kompletní balení, po kterém ne jedna žena či dívka touží. A jakmile se chytíte do sítí jeho rozkošného úsměvu a vroucných, podmanivých pohledů, nebude lehké se z nich vymotat. Dostat se totiž z pasti na medvěda je proti tomu úplná hračka. Přesto, že na první pohled se může zdát, že jste potkali šarmantního muže, hodného veškeré vaší pozornosti. Muže, který vám dá odpověď na každičkou vaši otázku, nemá cenu od něj očekávat, že bude odpovědí na vaše dívčí sny. Proč? Protože on sám je přehlídkou svých vlastních zlomených a neuskutečněných snů. Niklaus je již od narození vychováván k tomu, aby se jednoho dnes stal králem země, pro kterou ještě pořád byl jistým zázrakem, a tak není nic zvláštního, že od něj nemůžete hned na prvním setkání čekat, že vám odhalí celou svoji duši. Kousněme si do kyselého jablka hned a přiznejme si, že to nemůžete čekat nikdy. Nik má kolem sebe pevnou cihlovou zeď, kterou si pečlivě vystavěl během dlouhých let ve společnosti svého otce, pro kterého byl víc nositelem genetického materiálu než milovaným synem, po kterém léta tolik toužil. Poznat ho dobře vyžaduje hodně času i trpělivosti s hodně nejistým výsledkem. A nachází-li se právě v jedné ze svých protivných nálad, nemusíte být zrovna dychtiví se s ním seznámit vůbec. Ale nevzdávejte se tak snadno a zkuste to znovu. Umí být rozmarný sukničkář, ale i citlivý a věrný muž. Jeho zamračené čelo může bez výstrahy rozjasnit něžný úsměv. Jeho mrzuté stížnosti a strohé chování se mohou pomalu proměnit v něžný tón a potom se ozve potlačovaný smích nebo hlasitý, hysterický řehot, který vás dokonale odzbrojí, protože přijde v momentě, kdy to nejméně čekáte. Když je smutný a zadumaný, máte chuť ho obejmout a zahnat jeho melancholii. Když se blýskne svým důvtipem a intuitivní myslí, hledíte na něj s posvátnou bázní neschopni slova. Jeho obezřelost vám imponuje. Jeho pesimismus vás bude deprimovat. A jeho proměny nálad vás budou frustrovat a přivádět k šílenství. Přesto je tu něco, co vás bude dál držet v jeho blízkosti Dovede být tak uhlazený, galantní a ohleduplný, že málem čekáte citaci z knihy o etiketě. Přísná kázeň, ve které byl vychován, vyžaduje vyrovnané chování, praktické činy a vážné úmysly. To je kříž, který musí nést na svých zádech, a často je příliš těžký. Někdy zakrývá svou frustraci strohostí a svůj strach poťouchlým ironickým humorem. A jindy raději jen z povzdáli sleduje veškeré dění, nebo jakoukoli vaši poznámku přejde kamenným výrazem a přísným mlčením. A vy si v tu chvíli myslíte, že víc vámi už pohrdat ani nemůže, a že jste právě potkali člověka, který by se raději drápal sám na nejvyšší horu světa, než aby s vám prohodil snad jediné slovo. Je k lidem víc než nedůvěřivý. Málokdy si někoho pustí k tělu tak, že mu dovolí poznat jeho pravou tvář. Proto je okruh jeho přátel vcelku malý. Avšak, když se na ně podíváte z blízka, zjistíte, že mezi nimi jsou roztodivné osobnosti, které jako by vystoupily z alternativního vesmíru. Ale jsou to opravdoví lidé, ne ti se škrobenými košilemi, nucenými úsměvy, nebo sochy. Nemá-li někoho rád, nepořádá hon na jeho zničení, ani nezpochybňuje jeho myšlenky a názory. Jednoduše se mu vyhýbá. Niklaus totiž dokáže projevit vůči svým nepřátelům až pozoruhodnou lhostejnost, ale počítá-li vás k přátelům, bude vás podporovat při všech úspěších i prohrách. Jednoduše, bude vždy při vás, protože disponuje neuvěřitelnou dávkou empatie, kterou pravděpodobně zdědil po své matce. Jeho společnost a především klid, kterým oplývá vás nabije energií a zlepší vám náladu, ať už chcete nebo ne. Jako budoucí následník trůnu tráví spoustu času v kancelářích paláce a po většinu času je víceméně zaneprázdněný vším tím, co jedou bude nést na svých ramenou. Vždy si ale dokázal najít čas na to, co ho baví a naplňuje. Miluje hru na klavír a psaní hudby. Je to něco v čem nejen, že je vážně dobrý, ale i něco, co ho uklidňuje a dovoluje mu ukázat emoce, které se jinak naučil perfektně skrývat před celým světem. Navíc je to něco, co jeho otec bytostně nesnáší. Stejně jako jeho lásku k rychlým, závodním autům a formulím. Jestli je klavír něčím, co ho dokáže uklidnit, tohle je pravým opakem. Kdykoli se řítí závratnou rychlostí po dráze, adrenalin mu pulzuje v žilách, srdce mu buší a energie, kterou cítí v každém nervovém zakončení v něm vyvolávají nekonečný pocit svobody a života. Není žádným tajemstvím, že vyniká především ve fyzických věcech, kdy díky nim může vybít všechnu svoji frustraci a upozadit pocity a myšlenky, které ho občas až příliš sžírají. Princ Niklaus je balíček komplikované osobnosti a vy byste si to měli co nejdříve uvědomit. Milovat ho je snadné a zábavné, pokud se mu nepokoušíte dostat příliš k tělu a neočekáváte od něj vlastně nic. Má jakési vnitřní jádro, které patří výhradně jemu a nikdy ho nesdílí s žádnou jinou lidskou bytostí, ani s vámi. Příliš to nedramatizujte a nepřehánějte to, nenuďte ho, udržujte stále jeho zájem a váš vztah s ním může být jedinečný, a hlavně trvající déle než jednu noc. I když to je vše, co je vám schopen dát. Pár nocí. Neprotestujte proti jeho proměnlivosti. Měňte se s ním. A možná se tak dostane tam, kam se nikdo ještě nedostal. Poznáte jeho radosti, starosti i strachy. A je jen na vás, jestli se do tohohle boje pustíte, nebo raději dáte za pravdu všem červeným vlajkám, které ho obklopují jako hustá, neproniknutelná mlha.
Minulost
Když se za zdmi královského paláce poprvé ozval dětský pláč, bylo to jako zázrak, ve který už si nikdo netroufal ani věřit. Mnozí ten den, kdy korunní princ Niklaus, jediný syn královského páru, přišel na svět, nazývají magickým. Pravdou je, že samotné datum tomu jde napřed. 7.7., kdo by v tom nehledal alespoň špetku magie, která přinesla tento malý dar jejich zemi. Až do tohoto dne totiž vše nasvědčovalo tomu, že král Benedict je posledním vladařem z rodu Leuenbergerů a po jeho smrti se vlády ujme jeden z jeho idiotských bratranců, jak jim s oblibou říkal. Nijak tomu nepomáhal ani fakt, že královna několikrát potratila a jedno dítě se dokonce narodil mrtvé. Vypadalo to, jako by manželský pár byl prokletý a s ním i celá země. Nic nechtěli víc než jediného legitimního dědice Švýcarského trůnu. Princeznu, nebo prince. A ten nakonec přišel a právem dostal jméno s hlubokým významem. Byl to vítěz. Vítěz lidu, zářivý a vznešený Niklaus Albert Perceval Leuenberger. Princ, jehož magické datum narození neneslo jen slzy štěstí, ale i slzy hlubokého, temného smutku. I přes přísné doporučení lékařů, že by se královna znovu neměla pokoušet o dítě, jelikož je její srdce příliš slabé a další těhotenství, nebo případný porod, by nemusela přežít, otěhotněla. A potom, co na svět přivedla úžasného, zdravého prince, zemřela se rty přitisknutými k jeho hlavičce, naplněna neuvěřitelnou vlnou štěstí a hluboké lásky. Splnil se jí sen. Porodila zdravé dítě, dala syna a dědice své zemi i svému milovanému muži. Škoda jen, že to stejné se nedalo říct o něm. Král svoji ženu nemiloval, naopak ji obviňoval ze všech těch nezdařených pokusů o dítě, které pro ně skončily tak fatálně. Nebyl zlý, možná jen zoufalý a vyděšený z faktu, že zničí to, co jeho rodina budovala dlouhé generace. Když jeho žena zemřela, bylo mu to líto, opravdu líto, ale že by hluboce truchlil se říci nedá. Nedokázal truchlit, ne s malým Niklausem v jeho náručí. Měl syna, to jediné, co si dlouhé roky přál. Pro Švýcarsko to byly zvláštní časy. Přišli o milovanou a zbožňovanou královnu, pro kterou truchlilo miliony lidí, ale získali novou naděj, malého, rozkošného prince s buclatými tvářičkami. Dětství korunního prince Niklause bylo šťastné – ne však pro něj. Chůvy se u něj střídaly, jako na běžícím páse a otec měl tolik práce a vlastních zájmů, že na svého vytouženého syna neměl čas. Přitom by jeden čekal, jak moc se mu bude věnovat, když dlouhé roky byl tím jediným po čem toužil. Ale opak byl pravdou. Jistě on se mu věnoval. Materiálně, nebo svými zákazy, příkazy a tresty, které přišly vždy ve chvíli, kdy něco neudělal, nebo to udělal po svém. Jeden by řekl, že malý princ měl vše, co si jen mohl přát. Bohatství, postavení, trůn, nejlepší vzdělání a lásku celé své krajiny. Co to však bylo, když neměl jedinou osobu, která by ho skutečně milovala. Neznamenalo to pro něj nic, ne, když jediným pevným bodem v jeho životě byl trůn, pro který byl zrozen. Jeho otec mu to nezapomínal připomínat každičký jeden den, hned po tom, co mu vyčinil, jakým zklamáním pro něj jeho vlastní syn je. Ptáte se proč? Král Benedict byl vždy až příliš nekompromisní a tvrdý panovník, který neznal slitování. Naopak jeho žena byla milující a něžnou královnou s neutuchající vlnou podpory lásky ke všem. Byla citlivá a empatická, přičemž jako dítě byl Niklaus její úplnou a věrnou kopií. Jako budoucí král byl moc citlivý, emotivní a měkký – alespoň podle svého otce. Snažil se z něj tyto vrtochy, jak jeho osobnostním rysům říkal, dostat všemi možnými způsoby. Tvrdil, že je potřeba to z něj vybít. Díky tomu se princ utvrdil v tom, že nikdy nebude dost dobrý, že je k ničemu, a že ho otec nesnáší, ať udělá cokoli. Byl neuvěřitelně inteligentní, a přesto si připadal jak to nejodpornější smetí. Mluvil plynně pěti světovými jazyky, vynikal v matematice a společenských vědách. Nic z toho nestačilo. A on už se ani nesnažil. Začal se věnovat věcem, které ho bavily a naplňovaly. Hrál na klavír a skládal hudbu, která byla jako otisk jeho osobnosti a momentální nálady, jak by řekl jeho otec, příliš emotivní a sentimentální. Jemu to však bylo jedno. Už jako malé dítě se zamiloval do rychlých aut a závody hltal téměř se zatajeným dechem. Proto nebylo divu, když se sám ještě v dětském věku posadil do závodní formule. Adrenalin, který mu vždy koloval v žilách byl pro něj jako impuls, kdy se cítil opravdu živý a zranitelný. I tenhle jeho koníček otec nesnášel, až příliš se bál, že se jeho odkaz zabije v jednom z těch pitomých autíček. Ani toho nedbal. Dělal si, co chtěl. Hrál, cestoval, závodil a studoval. Lidé ho milovali, a tak jeho otci nezbylo než držet tuhle šarádu a nechat svého jediného syna žít, tak jak chtěl. Dokud nedělal ostudu a plnil své povinnosti. I tak mu dával dost jasně najevo, že je tu jen proto, aby se stal králem, aby se oženil, zplodil dalšího potomka a zajistil pokračování rodu – to především. A tak se Niklaus rozhodl. Bude tím nejlepším a zároveň nejhorším, co jeho země a jeho otec, ten hlavně, získali. Otec byl dobrým panovníkem – tvrdým a přísným, ale dobrým. No on bude mnohem lepším. Rozhodl se, že se stane nejlepším a zároveň posledním králem nesoucím jméno Leuenberg. Byl otcovým největším snem, ze kterého se stane jeho nejhorší noční můra. Nikdy se neožení. Nikdy nebude mít dítě. A jeho nejděsivější noční můra se stane skutečností, jeho rod vymře spolu s jeho jediným synem. Niklaus I. a zároveň poslední. Jak příznačné.