Persi2.jpg

Persephone Ivy Brooks

Študentka

Fennley

Kasta: Šiesta

Vek: 19    Dátum narodenia: 20.6.

Znamenie zverokruhu: Blíženci

Výška: 163cm    Váha: 53kg


Obľúbená farba:  Zlatá, barbie růžová, alabastrová

Vlastnosti postavy:  Skromná, tichá, usměvavá, popichovačná, pořádkumilovná

Univerzita: Sociologie (Fakulta sociálních věd a práva), 1. ročník

FC: Valentina Zenere

Persi3.jpg
lišta.png
First get your socks in order. Then try to fix your life.

Charakteristika

Co si pomyslíte, když Persephone uvidíte? Pravděpodobně to, že je to nějaká princezna, a pokud ne princezna, tak alespoň nějaká ztracená lesní víla. Dokonce i její jméno zní vznešeně, ovšem jenom do té chvíle, než se vám Persi nepředstaví svým celým jménem – Persephone Ivy Brooks. Už rozumíte, že? Tahle dívka je neobyčejně obyčejná. I když o sobě raději říká, že je jenom obyčejná, jen jí holt jedna sudička do vínku dala pěkný obličejík, druhá nesmrtelnou povahu snílka a ta třetí vnukla jejím rodičům nápad, aby pokračovali v tradici vznešených jmen. Tu zahájili pojmenováním své starší dcery Celestina, když se oni sami jmenovali pouze Josh a Alena, a obě dívky dostaly také prostřední jméno. Celestina Esther po babičce z matčiny strany, Persephone Ivy po babičce z otcovy strany. Persephone má zvláštní, zastřené rysy, díky nimž působí, jako by se neustále schovávala za tajemným závojem. Dominantou její tváře je bezesporu pár modrých očí. Říká, že je zdědila po otci, ale klidně se mohlo stát, že je má po strýčkovi z druhého kolene. Jejich odstín by tomu možná odpovídal víc. Co na sobě má opravdu ráda, je obočí. To je sice nevýrazné, ale zvláštně rozcuchané, a tak jí ten nedostatek se světlostí nevadí. Konec konců má i světlé vlasy, a tak se to alespoň nebije a působí to „tak akorát.“ Persephone už odmalička milovala společnost. V nejranějším věku si ráda s dalšími dětmi hrála na pískovišti, když byla trošku starší, zase ji bavilo chodit s rodinou na výlety. Řekli byste si, že v jejích devatenácti se procházky změní v divoké večírky? Inu, s tím ona počítala taky. Jenže se to jaksi nestalo, protože zjistila, že zaprvé – knížky jsou lepší společnost – a za druhé – kdykoli se podívá na skleničku alkoholu, má pocit, že už to je něco nezákonného, natož aby ji vypila. A nedej Bože na ex. Tudíž jediné, co na ex vypíjí, jsou jahodové džusy a malinové limonády. Nebo čistou vodu. Tak či onak, ze zjevných důvodů zůstala raději u těch procházek a tahá své kamarády do přírody a na všelijaké túry. Umí se bavit, moc ráda se všelijak chichotá, směje, krčí nos a hází rukama, div pokaždé nesejme nějakého nebohého kolemjdoucího, ale pak je i období, kdy působí zamlklá a nesvá. Vlastně na ten první pohled tak působí vždycky. Kouká do země, kouše si ret (to je jeden z jejích největších zlozvyků, kousání nehtů se naštěstí zbavila už v době, kdy si přestala hrát s dětmi na pískovišti) a na celé okolí působí dojmem, že se ztratila, nebo by se nejraději okamžitě propadla do země. Ostatně to není nic, co by bylo pro ni až tak nereálné. Je to totiž velký snílek a ráda si přikrášluje věci, přemýšlí nad tím, co by kdyby (z dětství má obzvlášť nejraději otázku „Co by se stalo, kdybych byla princezna?“) a věčně má hlavu v oblacích. K tomu jí ostatně věrně přispívá četba. V knížkách má zabořený nos snad pořád a ze všeho nejraději miluje vůni těch starých. A přirozeně nejen vůni, ale i jejich znění. Pohádky bratří Grimmů má obrazně řečeno přečtené na všechny možné způsoby, zleva doprava, zprava doleva, odshora dolů i zdola nahoru, Vánoční koledu od Dickense si pravidelně dávkuje před svým nejmilejším časovým obdobím, Vánoci, a bezmezně miluje Shakespearova Hamleta. Ostatně jeho spor, být či nebýt, se občas promítá i do jejího smýšlení. Až na to, že v případě Persi to je „věřit si, či nevěřit si“. S důvěrou bojovala už odmalička a většinou si spíš nevěří. Má nízké sebevědomí a nejednou se to projevilo i do jejího vztahu s jídlem. Měla pocit, že když se podívá do zrcadla, vidí tlustou dívku, a to jenom proto, že měla tendence se srovnávat s modelkami, které byly na kost hubené. Tyhle časy jsou naštěstí pryč, naučila se mít sama sebe ráda, ale pořád to pravděpodobně není tak zalité sluncem, jak bych si přála, a čas od času ji to trápí. Sama si možná nevěří, ale zato ostatním, těm věří bezmezně. Občas sice někoho podezírá a přemýšlí nad tím, jestli je takový, jaký se tváří být, ovšem ani trošku jí to nezabraňuje v tom, být sdílná. Má tendenci vše ventilovat a rozebírat i ta nejbláznivější témata, protože ví, že když to dusí v sobě, je akorát nešťastná. Řekněme, že Persi, místo aby si vedla tajný deníček, používá jako tajný deníček kohokoli, kdo jí přijde do cesty. „No víte, teď se se mnou rozešel kluk“ je schopna říct náhodnému pánovi čekajícímu na autobus. „Včera jsem se rozbrečela, protože jsem po sté četla Hamleta a zase mě překvapilo, že se Ofélie utopila v rybníčku“ zahlásí ve školní jídelně. Jestliže něco miluje, tak to je mít ve věcech pořádek. Zatímco někteří peníze z brigád dávají do nového oblečení či zážitků na dovolené, Persi snad vše utrácí za barevné zvýrazňovače a lepíky. Ze všeho nejraději má pastelové barvy, ovšem nikdy mezi jejími zásobami nesmí chybět sytě růžová. Ráda si lepíkuje knížky a když se učí, potřebuje mít veškeré materiály srovnané, v barevných složkách a hlavně přehledné. Ostatně to-do listy a plány tvoří většinu jejího života. Má ráda řád a pořádek, kterého se jí tedy ne vždy daří dosáhnout. Je totiž neskutečně roztržitá a jak její kamarádi s úsměvem říkají, jednou někde zapomene i vlastní hlavu. Nebo své oblíbené jahodové bonbónky, bez nichž zcela jistě nedokáže žít. Jednou z dalších věcí, jež by se v případě této lesní víly měla vypíchnout, je určitě smysl pro nabádání ke špatnostem. Persi není zlomyslná, ale občas si stojí za tím, že je lepší vejít oknem než dveřmi, a ze všeho nejraději ostatní popichuje. Troufá si však tvrdit, že zná zdravou míru, takže se nemusíte bát, že by vás zdeptala. Zdeptá vás spíš onou nerozhodností, roztržitostí a věčným chichotáním. Copak neumí zavřít tu pusu alespoň na chvíli?

Minulost

Persephone nikdy v domácnosti nepocítila, že by musela o lásku svých rodičů bojovat, a to i přesto, že měla o pět let starší sestru. Pokud by se náhodou dívky musely rozdělit na oblíbence rodičů, potom by to byla asi Persephone, která by byla mamánkem, a Celestina tatínkovou holčičkou, ovšem nikdy mezi sebou nedělaly rozdíly. Persephone byla odmala zvyklá, že dědí oblečení po sestře a že nedostává tolik dárků pod stromeček, jako možná dostávají jiné děti, ale nevadilo jí to. Byla se svým životem spokojená i přesto, že se jí jako Šestce nedostávalo velkého luxusu, a k sestře měla velmi blízko. Máma pracovala jako uklízečka. I když přicházela domů z práce ztrhaná, vždy se usmívala a pyšně říkala, že někdo přece tu práci dělat musí, že jinak by se o Illey říkalo, že je špinavá. Tedy, o celé Illey ne, ale o střední škole, v níž pracovala, by se to bez jejího přičinění povídat mohlo. Přála si, aby jednou svým dcerám mohla zajistit hezčí život, a tak i vždy hledala další pracovní příležitosti, jako třeba inzeráty, ve kterých rodiny vyšších vrstev hledaly paní na občasný úklid. O to samé, tedy aby se dcerám vedlo dobře, se staral i táta. Pracoval v malé vydavatelské firmě jako skladník, kde měl poměrně dobrou a stálou pozici. Odtud navíc pramenila Persephonina láska ke knihám. Často se stavovala za otcem a pomáhala mu ve skladu, jenom aby mohla být blíž ke knihám a kochat se tou nádhernou vůní. Ze všeho nejraději se ale vždy přehrabovala ve starých rukopisech a starých knihách, dramatické hry, ty byly její první láskou. I přesto, že ve Fennley během let značně ubyl chov dobytka, pořád tu byla spousta farem a drobných zemědělců, kteří si vydělávali ručně. Přesně takovým Persephone ráda pomáhala, nepracovala ale se zvířaty, nýbrž s rostlinami. Během pozdního léta sklízela brambory a o trochu dřív ráda pomáhala při sběru jahod. Jahody všeobecně si velmi zamilovala a zvládá je jíst na sto způsobů – samotné, pocukrované, v koláčích, dortících; kde jsou jahody, to jí chutná. O studiu se v rodině Brooks sice často mluvilo, ale obě sestry věděly, že není úplně možné, aby se skutečně na vysokou školu dostaly. Finance na to zkrátka nestačily. O to větší překvapení bylo, kdy se Celestině podařilo získat zdravotnické stipendium, kterých v tu chvíli v hojném počtu rozdávala královská rodina. Celestina tedy odjela za novými příležitostmi a Persephone jednoduše pokračovala v tom, co měla ráda. Tajně a někdy nahlas snila o tom, že se na ni usměje stejné štěstí, a ačkoli věděla, že je to téměř nemožné, sestře to nezáviděla. Snad občas kvůli tomu byla maličko nešťastná, ale to napravovalo pravidelné chození za otcem do skladu, kochání se knihami a ve volných chvílích uždibování čerstvě nasbíraných jahod (a když nebyly čerstvé, tak alespoň žvýkala jahodové bonbónky). Tehdy ještě nevěděla, že její sny se nakonec přece jen splní. Táta během let povýšil a máma začala naplno uklízet v rodinách, díky čemuž se dostala k mnohem větším penězům. Nebylo to moc, ale dostatečně na to, aby Persephone mohla žádat o částečné stipendium. Nastal ovšem kámen úrazu, nikdy pořádně nepřemýšlela, co by chtěla dělat – a obor princeznovství se asi studovat nedal. První volba přirozeně padla na studium literatury nebo čehokoli, co souviselo s knihami. Ten nápad ale rychle zavrhla, protože se bála, že by se jí to mohlo přestat líbit v momentě, kdy se z toho stane povinnost. A tak se nakonec rozhodla, že by ráda udělala svět trošku lepším místem a pomohla mu. Její volba tedy po dlouhém přemýšlení padla na studium sociologie a s pyšným úsměvem na tváři a pečlivě vyplněným formulářem odeslala svoji žádost o částečné stipendium. Pak už jen stačilo se modlit a snít. Odjezd druhé dcery do Angeles nebyl tak krušný, jako když kdysi odjížděla Celestina. Persi se jednoduše s rodiči objala, utřela těch pár slz, co se jí kutálelo po obličeji, a se sbaleným kufrem, taškou a kornoutem jahod vyrazila do světa. Na kolejích se teprve zabydluje a kamarádů zatím nemá tolik, avšak věří, že je na správné cestě. Navíc už stihla najít svoji spřízněnou duši Terezu, která miluje Vánoční koledu snad ještě víc než Persephone.