Quinten2.jpg
image-from-rawpixel-id-2590444-png.png

Quinten Alastair Peletier

Princ

Holandsko

Kasta: /

Vek: 22    Dátum narodenia: 16.12.

Znamenie zverokruhu: Strelec

Výška: 181cm    Váha: 70 kg


Obľúbená farba:  Fialová, černá

Vlastnosti postavy:  Troufalý, bystrý, chladný, vzpurný, chaotický, volnomyšlenkář, cynik

Univerzita: /

FC: Miles McMillan

Quinten3.jpg
Between two evils, I always pick the one I never tried before.
image-from-rawpixel-id-2590444-png.png

Charakteristika

Nemusíte s Quinem strávit mnoho času, aby vám došlo, že tento povedený holandský dáreček trpí prvotřídními mommy and daddy issues. Nedostatek lásky a pozornosti v dětství si rozhodl vynahrazovat všemi myslitelnými, dramatickými způsoby. Pokud mu nebudou věnovat pozornost rodiče, nejen že se postará, aby toho litovali, ale zařídí, aby mu ji věnovali i všichni ostatní. Na to, že je ve své podstatě introvert, odvádí skvělou práci. Pije tak, že to hraničí s alkoholismem, drogy mu nejsou cizí, vykouří třeba celou krabičku cigaret za den a v kartách by byl ochoten vsadit vlastní život, pokud by to znamenalo, že se náležitě pobaví. Nic mu není svaté, umí být pekelně drzý, neuctivý, a veskrze troufalý. Rád testuje hranice, pokouší, kam až může zajít. Vyžívá se v extrémech, miluje pocit adrenalinu v žilách, nevědět, jak vše dopadne. Založit oheň, rozdmýchat ho a tančit v plamenech. Nevadí mu vyhodit veškerou kontrolu do povětří a svěřit se do rukou osudu a štěstěny. Pak má pocit, že skutečně žije, že zakouší něco výjimečného. Umí být velmi společenský, pokud společnost kolem něj stojí za to. Dokáže okouzlovat, ale ne tím obvyklým způsobem. Nesvádí, neomotává si lidi kolem prstu. Je zkrátka tak zvláštní, výstřední, že to k němu lidi táhne. Na první pohled je jasné, že být s ním nebo poblíž něj není dobrý nápad, jemu tedy naprosto stačí být sám sebou, aby neměl nouzi o povrchní přátele, milence a milenky. S něčím, jako jsou zaběhlé konvence, si starosti nedělá. Svou sexualitu by definoval velmi volně, kdo se mu líbí, ten se mu zkrátka líbí. Obecně, všechno je ochoten vyzkoušet alespoň jednou, a jak už bylo řečeno, má rád život na hraně. Vzhledem k tomu je často až nepatřičně klidný, když se něco děje. Téměř ho není možné opravdu rozčílit, většinou se jen směje, obzvlášť, když by neměl. Z domova je zvyklý neustále poslouchat, co by měl a neměl, rady do života tedy jdou jedním uchem tam a druhým ven. Dobře ví, že občas není nejlepším soudcem, uvědomuje si, že jeho nápady jsou mnohdy šílené. Nejednou riskoval život a zdraví, ale zkrátka mu na tom nezáleží. Je to cynik, láska je iluze, tak proč ze života nevytřískat co to jde? Jediný, koho si připouští k tělu a na čím názoru mu záleží, je jeho bratr – dvojče, Elias. Svého bratra miluje a udělal by pro něj mnoho. Představuje pro něj rodinu i nejlepšího přítele, sdílí s ním nejen své světonázory, ale i život, alkohol, drogy nebo ženy. Eliase považuje za sobě rovného a je k němu většinou upřímný. Upřímně se mu taky snaží neházet klacky pod nohy. Nad ostatními sourozenci a rodinou víceméně zlomil hůl. Nestarají se o něj a on o ně, vůči svým rodičům chová občas vyloženě nepřátelství. Kdyby mu řekli „jdi doprava“, půjde doleva. Až dětinsky trvá na neposlušnosti a vzpurnosti vůči jejich přání. Mohou si za to přeci sami. Protivná mu je i veškerá politika, o trůnu nikdy nepřemýšlel a ani nemusel. Ať to jde všechno k čertu. Představa, že by pomřeli oba jeho starší bratři, patří mezi katastrofické scénáře z nočních můr, jak pro něj, tak i pro celé Holandsko. Podobně vzdorný vztah, jako má k rodičům, má i k veškerým autoritám, ať je to další modrá krev nebo policie. To mu způsobilo už nemalé množství problémů. Zkrátka rád činí lidem napříč, zvláště když ho štvou. A občas i když ne. Pokud jde o jeho vzezření, člověk by tipoval spíše frontmana rockové kapely než prince. Tmavě hnědé vlasy má odjakživa dlouhé, v současné době přibližně po lopatky. Své lokny nechává volně vlát kolem hlavy, v případě potřeby je stahuje do neupraveného drdolu. Vypadá dobře tak či onak, nejspíš i kdyby si vyčesal na vrchu hlavy palmičku. I přes chatrný životní styl o svůj zevnějšek pečuje. Tváři pak vévodí uhrančivé, oříškově hnědé oči. Jeho vyšší postava je spíše štíhlá, na svaly nikdy moc nedal. Neutíká ani před problémy, natož aby praktikoval jiné sportovní výkony, kromě těch v ložnici. Když tedy stojí vedle bratra, působí ještě hubenější, než doopravdy je. Nijak zvlášť mu to nevadí. Co do oblečení, holduje alternativnímu edgy looku. Trochu grunge, trochu emo, trochu jako z přehlídkového mola, každopádně stoprocentně pozérské, neboť i jeho flanelové košile jsou od značek a návrhářů. V sekáči v životě nebyl, ale dokáže vypadat, jako by v jednom bydlel. Kožená bunda je u něj zlatá klasika, ale nepohrdne ani průhlednými tílky, kůží, nebo obleky. Nemá problém ani s make-upem, na denní bázi se ovšem neobtěžuje. Užívá si, že může být, čím chce, a rád se bude tvářit, že je i někdo jiný. Svoboda je pro něj důležitá, potřebuje se cítit volný, nebo utíká. Ze situací, vztahů, ze země, odkudkoliv. Jakékoliv závazky mu připomínají sevření rodného paláce a to nehodlá připustit. Je chodícím chaosem a protiklady, nejednou ho holandská smetánka označila za šíleného či dokonce nebezpečného. Na jejich vkus je tomu nepochybně tak. Snad by jim to i sám přiznal, pro radost z jejich překvapených výrazů. Navzdory tomu všemu, skutečně není hloupý. Má bystrou, pohotovou mysl, kterou pravidelně zabíjí vším, co se mu dostane do rukou. Vždy byl dobrý v matematice, překvapivě i v pohrouženém stavu, a měl talent na hudbu. Dokázal by zahrát na více hudebních nástrojů, ale žádný ho nikdy neoslovil tolik jako housle. Zcela neironicky má rád jejich zvuk i chvíle ticha jen se svým smyčcem. I při svých cestách si na nástroj našel čas, několikrát pro zábavu hrál na ulicích velkých měst. Z legrace tvrdil, že tak skončí, až ho rodina odstřihne. Možná by mu to ani zvlášť nevadilo. Mezi jeho další koníčky patří lezení na nervy, sprosté lhaní, černý humor, vyostřování situací a úmyslná provokace. Svůj čas tráví v barech, hospodách a klubech, případně v drahých hotelích, nebo naopak temných uličkách měst. Chce mít všechno a zároveň nemá nic. Ale svým nitrem se mnoho nezabývá. Nechce být sám se svými myšlenkami, možná taky proto, že není ani zdaleka tak chladný a bezcitný, jak se občas rád tváří. Dalo by se říct, že někde v jádru, hluboko pod povrchem, není zlý člověk. Jen ublížený. Emocionálně se uzavřel a nikoho dovnitř nepustí. Necitelný je z vlastní volby, naučil se, že pokud chce přežít a vydržet všechno, co na něj svět hází, musí takový být. Jinak by se doopravdy zbláznil.

Minulosť

Bronz v kategorii holandský královský potomek, s tím se Quinten narodil do rodu Peletier, jen pár minut před svým dvojvaječným dvojčetem Eliasem. Třetí z celkem sedmi synů zřejmě nebyl největším úvodním zklamáním, ale rozhodně své matce nevykouzlil úsměv na tváři. Při svém narození, ani nikdy jindy. Ale to předbíháme. Chladná, citově nedostupná matka toužící po dceři přenechala všechny děti, kromě korunního dědice, chůvám a vychovatelům. Jinak tomu nebylo ani s Quinem. Odmalička se tedy citově nejvíce navázal na svého bratra, s nímž si byl rodinou, kterou, i přes četné sourozenectvo, nikdy doopravdy neměli. S matkou se prakticky neviděl, byla pro něj téměř cizincem. Necítil vůči ní lásku, spíše vztek, opovržení a snad i trochu ublíženosti. Jako dítě občas záviděl nejstaršímu bratrovi její přízeň a pozornost, ale časem se usnesl, že mu není co závidět. Nechtěl mít s tou ženou nic společného. S ní ani s královským titulem. Otec nebyl co do rodinných vazeb o nic lepší. Ke králi měl Quin zhruba stejně blízko jako většina občanů Holandska. Bylo to až komické – pokud chtěl vidět svého otce, největší šanci měl s předem domluvenou audiencí. Jako malý schválně čas od času vrazil do jeho pracovny. Nic nechtěl, jen potřeboval, aby ho otec viděl. Že tam je. Že vůbec existuje. Výsledek? Otec se začal v pracovně zamykat. A on s tím přestal. Dveře by kvůli němu nevylomil. Před lidmi se samozřejmě královská rodina tvářila spořádaně a šťastně. Bylo mu z té šarády na nic a tak kroutil očima jako o život. Na žádné oficiální fotografii se netváří šťastně, spíš jako by měl právě masivní depresivní ataku. Nezáleželo mu na image rodiny, měl jim to za zlé, všechno. Rád se tedy připojil k Eliasovi v jakékoliv jím páchané nepravosti. Jeho vlastní nápady byly o něco destruktivnějšího charakteru, bratr měl v tomhle větší, barvitější fantazii. Která nezahrnovala otevřený požár. I přes vzdorné manýry a touhu páchat chaos byl při studiu Quin vcelku pozorný žák. Minimálně dost chytrý, aby vším proplul bez ztráty květinky. Šla mu především matematika, čísla mu byla blízká, vždy existovala správná odpověď, ke kterému mohl dojít. Značně méně komplikované než jeho život. Od svých čtyř let se také učil hrát na housle, projevil nebývalý talent a zájem. Mimo jiné proto, že když hrál, nechávali ho všichni na pokoji. Byl to jen on a hudba, on a smyčec a klid v hlavě. Brzy také zjistil, co dělá s lidmi falešné skřípání strun. Zvláště o půlnoci před komnatami rodičů. Rád jim činil napříč. Nebyl ovšem příliš společenský, ne tak, jak by se slušelo na prince. Dokázal být výřečný, snad i charismatický, ale jen v okruhu lidí, kteří ho zajímali, se kterými se cítil dobře. Před diplomaty nebo postaršími páprdy bůhví odkud šarmem zrovna neoplýval. Stáhl se do své ulity a dál se tvářil, jako by mu ukradli hračky. Navíc si odjakživa udržoval delší vlasy – především proto, že příšerně ječel, když se mu je pokoušeli ostříhat. Za ně tedy skrýval svou půvabně řezanou tvář a vyhýbal se nevítané pozornosti jako čert kříži. Odchytit ho na plesech nebo oficiálních akcích bylo v jeho mladém věku téměř nemožné. Nebylo tudíž výjimečné, že na něj vyšší společnost hleděla jako na přítěž rodiny. Zbytečného, podivínského syna, kterého by měli čím dřív tím lépe odeslat někam „na studia“. Možná to nakonec udělat měli. Jak šel čas, začal si Quin všímal, že Elias neustále někam mizí a bez vysvětlení se vrací. Z ničeho nic také začal dostávat dárky, matka se mu věnovala. Nerozuměl tomu. Byl zvyklý, že kromě zlatého korunního bratra se o žádného z nich rodiče zkrátka nezajímají, a najednou byl Elias na výsluní matčiny přízně. Co se děje zjistil, až když se mu Elias jednoho dne svěřil se svým posláním společníka starších dam z matčina kruhu přátel. Snad mu chvíli i záviděl, přestože o taková dostavení doopravdy zájem neměl – Elias vše vykreslil ve třpytu a pozlátku, jak by něco takového mohl nechtít? Když se pak začaly ve vyšších kruzích šířit drby o vyzrazených tajnostech šlechty, postupně si začal dávat dvě a dvě dohromady. Zvlášť díky tomu, s jakou spokojeností matka sledovala společenský úpadek svých známých. Přepadla ho zloba. Jak mohla být pasák svého vlastního syna? Jak mohla Eliase takhle zneužívat? Nikdy si o ní nemyslel nic dobrého, ale pak už mu byl pohled na ni vyloženě odporný. Co hůř, nemohl s tím nic dělat. Matka ho nikdy neposlouchala, otec by s tím beztak nic neudělal a Elias sám byl ve víru toho všeho. Obvinil by ho, že žárlí, pohádali by se, a to nechtěl. Nemohl chránit bratra a zároveň o něj nepřijít. A tak si to nechal pro sebe, jednoho dne se sebral a prostě z paláce zmizel. Nasedl do letadla a odvezl se do jednoho z rodinných příležitostných sídel. Původně myslel, že si jen vyčistí hlavu a vrátí se, pak si ovšem začal užívat to ticho a klid. Uvědomil si, jak moc ho palác dusil, jak moc toužil tam nebýt. Po tom všem si připadal bezmocný, k ničemu, chtěl se vykřičet z podoby a zároveň se mstít na všechny strany. Není třeba říkat, že domů se nevrátil, místo toho začal cestovat po všech koutech Evropy i dál. Obrážel jednu zemi za druhou a rozhazoval přitom rodinný rozpočet jako smyslů zbavený. Kupoval auta, pozemky i celé domy a podniky. Proč ne, proč by neměl? Byly to i jeho peníze, nehledě na to, jak moc se rodiče tvářili, že mají ze sedmi dětí jen jedno. Pozornost nedostával žádnou, každému byl ukradený. Tak se rozhodl postarat, že se to změní. Pokud znamenal jen přítěž, skutečně jí bude. Poprvé v životě cítil skutečnou volnost a svobodu. Jel si, kam se mu chtělo, zastavoval, kde se mu líbilo. Spával v drahých hotelích s nejkrásnější možnou společností, vany plné šampaňského, lajny kokainu na mahagonových stolech, peníze létající z balkonu, nesmyslná přání plněná lusknutím prstu. Měl to všechno. Občas se ale rozhodl pro pravý opak. Nasedl na komerční linku, skončil v Paříži, Londýně nebo Dubaji a tvářil se, že nemá ani vindru. Předstíral, že je hudebník, pobuda, feťák, zkrátka nikdo. Nikdo důležitý. Nakonec, byla to pravda, tak či onak. Obvykle pak někoho sbalil, k někomu se přidal, squatoval, nebo skončil v něčí posteli. Vkrádal se na koncerty, kradl, zkoušel, co si může dovolit bez významného jména a peněz. Kolik toho od života může dostat. Ale každá mince má dvě strany, nebylo to vždy růžové – skončil zatčený (a zase rychle propuštěný), opilý na ulici, okradli ho, zbili, několikrát si vzal bůhví jaké svinstvo a jednou kvůli tomu skončil na JIP. V brazilské nemocnici si poležel dva týdny. Jediný, komu o svých výletech povídal, byl Elias. Poslal mu SMS nebo výmluvné video, občas provokativní pohled, a když se vrátil, přivezl malý dáreček. Zbytek rodiny se mohl jít klouzat. Po návratu si srovnal, jaké jsou ztráty, na co všechno mu přišla televize, tisk a sociální sítě. Obvykle býval příjemně překvapen. Jak se zdálo, holandská královská rodina trvale žila ve skrytu větších monarchií. Dost na to, aby třetího syna nikdo doopravdy nepoznal. Bylo to praktické, na druhou stranu to jen utvrzovalo jeho dojem, že ač disponuje titulem ‚princ‘, neznamená o nic víc než palácový zahradník. Možná ještě méně, on by keře tvarovat nedokázal. I při svých bujarých radovánkách měl však občas světlou chvíli. Šance, že ho nevydědí, se s každou šlamastykou snižovala, tak musel začít myslet na budoucnost bez královské pokladny. Využil tehdy svůj matematický talent, dosud nepoškozené zbytky mozku a investoval. Koupil francouzskou kavárnu, bar v Riu a illejskou destilérku whiskey. A k tomu akcie. Starost o všechno předal do rukou profesionálům a nechal je, ať dělají, co umí. Došel na to, že kdyby se mu život sesypal pod rukama, zisky nebo prodej ho nějakou dobu uživí, než bude muset naladit housle a jít hrát někam na most. Nebo pod něj. Že si to vše pořídil za královské peníze, to je druhá věc. Bral to jako daň za zkažené dětství a potenciálně zkažený život. Dárky k životním jubileům, která jeho rodiče bez pardonu zmeškali. Dá se asi pochopit, že rodina jeho sentiment nesdílela a nebyla dvakrát nadšená ze synova prostopášného utrácení. Zapojili i právníky, aby zamezili synovu řádění, ale vzhledem k nepředvídatelnosti jeho počínání se jim to dařilo jen stěží. Zrušená platební karta, zmražené konto, dokonce vyhlášené pátrání, Quin si vždy dokázal nějak poradit. Ukázalo se, že je vynikající lhář a herec, když chce, a titul i jméno rodu mu dodávaly na kredibilitě. Navíc, pokud nechtěli mít král s královnou skandál na titulce novin, museli držet vše pod pokličkou. Nakonec dospěli se synem k dohodě – Quin slíbil, že bude držet mediální pozornost na minimu a oni ho nechají na pokoji. Jeho obličej se nikde neobjeví a studnice financí zůstane otevřená. Očividně se obávali, kolik toho rod Peletier ještě snese, než je lid dočista odepíše, a Quin byl divoká karta plná možnost. Není ani potřeba říkat, že jen co se Elias vysvobodil ze spárů jejich despotické matky, velice rád s ním spojil síly v ničení jater, reputace a jakéhokoliv zbytku morálky. Oba byli vyvrženci rodu, model a chodící problém, zkrátka královský sen. Měli si navzájem rozhodně co nabídnout. Alkohol, drogy, hazard, bezvýznamný sex, co jen hrdlo ráčí. Proč se navíc nepodělit s tím nejbližším člověkem? O lahev, výhru z pokeru nebo pěkné ženy, však jsou jedna rodina. Jediná, která jim doopravdy zbyla. Navzájem se nesoudili, jak by taky mohli. Pro Quina představoval Elias parťáka ve zbrani a nejlepšího přítele. Rychle došel na to, že cesta životem je lepší s ním, než byla dosud jeho osamělá pouť. Alespoň mohl bratrovi ukázat svá oblíbená místa. A bary. Snažil se nicméně dostát svému slibu rodičům (ač nerad) – držel se i s bratrem co nejvíce mimo hledáčky fotoaparátů, pokoušel se nepoutat nežádoucí pozornost. To se možná dařilo, ale omezit drby a historky, to už v jeho silách nebylo. Ne že by se zvlášť snažil. Vznikaly příběhy a legendy o jejich řádění, s rozličnou mírou pravdivost. Nebyla přeci jeho věc, co si lidé povídají, ne? Holandsko navíc nikdy nebylo zrovna zemí řádu a pravidel. Bohužel, šeptanda na jejich účet nakonec vyústila v další matčin na hlavu postavený požadavek – svatbu. Oznámila, že se zkrátka ožení, jeden jako druhý. Ideálně za někoho, kdo by je pomohl zkrotit a napravit rodinnou reputaci. Quin věděl dobře, že matka myslí především na vyženění Eliase, ostatně, měl daleko víc šancí, že se do něj nějaká vysoce postavená poběhlice zamiluje a přehlédne jeho líbezné charakterové vady. Sám o sobě pochyboval, že by někdo mohl nenávratně propadnout jeho úsměškům, nihilistickému humoru a schopnosti vypít flašku rumu na čas. A i kdyby, nedokázal se uvázat pořádně k jedné zemi, natož k člověku, mimo svého bratra. Původně se do Illey, kam je matka vyslala, vůbec vypravit nechtěl, rozhodl se tak jen kvůli Eliasovi. Pravdou bylo, že v Illee mnoho času zatím nestrávil, tak proč neobrazit a nezneuctít další království? Možná se podívat na destilérku, kterou tak slavně koupil, a udělat kšefty sám sobě. Vážně si nemyslí, že by hrozilo chycení do chomoutu jeho nebo bratra, ale k čertu, pokud má někdo zájem to zkoušet, jeho postel je dost velká pro celé konkurzní klání.