SLEDUJTE NÁS

  • Black Facebook Icon
  • Black YouTube Icon
  • Black Pinterest Icon
  • Black Instagram Icon
  • icons8-discord-500

SME TU PRE VÁS

Projekt The Selection- New generation je našim duševným vlastníctvom. Za tvorbou obsahu sa nachádajú hodiny práce. Preto prosíme, aby ste obsah bez nášho vedomia nekopírovali. V prípade záujmu použitia obsahu, nás prosím kontaktujete- vieme sa dohodnúť. Ide o textové RPG

1/3

 

Kasta 

Druhá

Provincia

Bonita

Status

Baletka

Vek 

20

Váha 

55 kg

Výška 

167 cm

Ruby Adelaide Gray

Charakteristika: „Pět, šest, sedm, osm…“ ruce v přípravném držení, hlava pevně vzpřímená a nohy soustavně jedoucí v tempu klavírní hudby, kterou znáte nazpaměť a špičky vám v ním jen intuitivně pracují. A pak variace skončí, vaše nohy se zastaví v páté pozici a při té kraťoulinké otočce na levou nohu se na sebe lehounce podíváte, ale i tak to všechno, ten jemný odraz, zřetelně vidíte. I tak vidíte všechny ty jemňounké detaily vašeho obličeje. Blonďaté vlasy, které se jindy stáčí rozpuštěné kolem vaší tváře, jsou nyní zapleteny ve vysokém drdolu, z nějž sem tam vyleze zrádný vlásek. Zelené oči, sem tam připomínající kvetoucí jezero se vám lesknou radostí z toho, co děláte a vaše rty, i přes to, že by měly držet vážný výraz, kreslí lehounký, ale přes to kouzelný úsměv. A v tom ten krátký moment prohlížení se skončí a vy se otočíte. Začnete na levou nohu tu stejnou kombinaci jako předtím a takto pořád a pořád dokola. Přesně tohle je Ruby a pár chvilek jejího života v kostce, pár chvilek, kdy je připoutaná k tyči a jejím světem se stávají nohy kmitající do všech směrů stejně ladně, jako když skáče srnka přes potůček. A přitom to je všechno jenom rozcvička – pouhý začátek toho, co přijde poté, protože teprve v tu chvíli kvítky radosti propuknou v tu lásku v pohybu. Když ji sledujete, jako byste snad ztratili pojem o světě, alespoň v její hlavě je v tu chvilku totiž jen ona, hudba a tanec. Mladičká baletka ztracena ve světě svých snů, ztracena ve světě tance. Takhle tomu bylo snad co pamatuje, už její první krůčky vedli k tomu nosit dres a nadýchané tutu sukýnky zhotovené z tylu. Aby také ne, když je na to perfektně stavěna. Vzpomínáte si na ten letmý pohled v zrcadle? Dlouhé roky trvalo, než se sama sobě začala líbit taková, jaká je. S minimálními ženskými křivkami a tváři pro sebe nedostatečně hezkou. Bylo pro ni jedním z nejtěžších bojů se s tím srovnat, ale zvládla to… Protože když se denně pozorujete v zrcadle, neradi stahujete hlavu k zemi. Nestahovat hlavu k zemi se stalo jedním z hlavních cílů Ruby obecně v jejím životě. Jen těžko byste totiž potkali někoho více cílevědomého a ctižádostivého… Když si totiž tahle holka něco zamane, musí to dostat, ať to stojí, co to stojí. A ať už to je cíl jako naučit se nový skok, nebo předběhnout někoho v závodech, vždy dá maximum do toho, aby se jí to povedlo. Ovšem… Když se jí to nepovede, přijde o něco nepříjemnější část a to sebekritika, která bývá tou nejhorší kritikou vůbec a že se v tom vyžívá. Není jen tak s něčím spokojená, když neuděláte něco přesně podle jejích představ, zřejmě vám to bude předhazovat ještě dobrou dobu, ale věřte, že si na to časem zvyknete a radši si z toho budete dělat srandu než to brát vážně. A takhle to je u ní vlastně se spoustou věcí. Časem si na to zkrátka zvyknete… na její přehnanou pracovitost, kdy do setmění neopouští sál. Na nemožnou nešikovnost, kdy si říkáte jak je možné, že děvče, které vydrží stát dlouhé minuty na relevé, jen tak rozlije dvě sklenky vody během deseti minut. Na to, že se vám sice jen tak s něčím nesvěří, ale na druhou stranu vás nechá, ať jí cokoliv řeknete, protože máte jistotu, že to jen tak někde ze rtů nevypustí. A když vás opustí, protože zkrátka chvilku potřebuje být sama, budete to prostě tolerovat, protože víte, že i přes to, že je to přátelský člověk, tak s hlavou zaklíněnou mezi nemožnými sny, zkrátka potřebuje chvilku pro sebe. Jakmile se vám ale věnuje, rozhodně to musí stát za to. Pokud vás vezme tančit, rozhodně nečekejte nic klidného, možná je balet náplní jejího života, ale říká se, že kolik tanečních stylů umíš, tolikrát si tanečníkem, a tak je sakra možné, že místo Adagia si s vámi zatančí rychlý jazzík a nebo taky něco naprosto jiného… Krom tance ale ohromně zbožňuje také hraní na klavír nebo psaní básniček, či snad dopisů, jichž má plný deník… Do všeho je totiž ohromně zapálená, a když to nedělá na sto dvacet procent, jako by to nedělala vůbec. Pamatujete si na tu variaci na levou nohu? Pomalu končí a scházíme spolu do závěrečného plié, do chvilky, kdy klapky klavíru hrají vrcholný konec a Ruby má chuť se rozutéct do sálu a roztančit se. Stejně jako má chuť roztáhnout křídla a rozlétnout se do světa, který radši ani nečeká na to, co v něm příště zase provede…

Minulosť: Život v páté kastě rozhodně není žádná výhra, o to jistější to pak je, když se taháte s kočovnými umělci a spolu se svým divadlem objíždíte téměř celou Illeou. Přesně tohle mohla okusit Rubyina matka, když byla mladší. Dlouhé dny tahání celého vašeho života s sebou, vměstnaní s celou rodinou do malé maringotky, odkud se vám svět jeví jako jedna velká a hlavně nehezká šmouha. Jenže to vše se změnilo, když jednoho dne zakotvili v Bonitě a to je na měsíc, nebo snad dva, nýbrž na celý rok, protože měli velkolepou show, která měla všechny oslovit. Alee tehdy bylo osmnáct a už roky snila o princi na bílém koni, co jí z tohoto šíleného kolotoče zachrání, ne že by hraní nemilovala, ale zkrátka už ji to nebavilo, stále ty samé scénáře a triky, nic nového nic speciálního. A snad to tak chtěl osud, že ještě tu noc, co přijeli se seznámila s mladým policistou v zaučení. Nebyl to nikdo jiný než Rubyin otec. Po roce slovo dalo slovu a mladinká dívenka zůstala se svojí láskou v jeho domově, vzali se a ona si spolu s ním nevzala jeho jméno, nýbrž i kastu. Roky žili ohromně šťastně, z Aley se stala jedna z nejuznávanějších hereček Illey a její manžel slavil ve svém oboru také úspěch, jediné, co jim chybělo, bylo dítě, které by jejich život udělalo ještě krásnějším. Po několika letech přišlo i to – tedy přesněji ona. Ruby se narodila na sklonku podzimu a snad lepší rodinu si nemohla přát. Už odmalička pro ni měli vše, co jí na očích viděli, sebemenší přání jí splnili a ona si neměla na co stěžovat. A pak ve třech letech přišla její první lekce baletu. Sotva stála na nožkách, ale její matka v tom viděla budoucnost své dcery a světe div se – nemýlila se. Malá Ruby si to zamilovala. Milovala to stát v trikotu u tyče či na parketu a objevovat ty nové pohyby. Vytáčet nohy a zvedat ladně ruce, odrážet se od země do všemožných skoků a stávat se na pódiu někým jiným… Většina dětí toho za život zkusí spoustu a beztak u ničeho pořádně nezůstane, u ní jako by osud zavelel a hnedka věděl, co pro ni bude nejlepší. Časem se stala nejlepší ve své skupině, hrála dětské role ve velkých hrách a její dětskou tvářičku znal snad každý milovník klasiky v okolí. Jenže i téhle pomyslné slávy vyrostla a v době, kdy nebyla dost roztomilá na to hrát děti ani dost velká na to aby byla obsazena, začala nejvíce dřít. Chtěla se udržet v popředí, chtěla být chválena a chtěla opět zažít světlo reflektorů. Trávila dlouhé noci na sále, aby se naučila nové skladby a prvky. Není divu, že díky píli ale hlavně talentu se dostala na jednu z nejprestižnějších škol a to přímo v Angeles. Ani tady nepolevila a již do druhého ročníku byla přední sborovou tanečnicí, spolu se třetím ročníkem přišla první sólová role a po dalším roce i post hlavní sólistky v místním divadle. Její jméno bylo známé a ona věděla, že to dokázala, splnila sny té malé holčičky, která stále na vachrlatých nožkách a nejvíc na světě se bála své učitelky na balet s účesem tak pevným, že vypadal, jak kdyby ho olízla kráva. Jenže krom lásky k baletu vykvetlo v Angeles i něco jiného. Noc, co noc usínala Ruby s pohledem na palác. A víte, kdo bydlí v paláci? Princ… Ruby vždycky snila o nemožném a tak noc co noc začala psát dopisy… A psala je princi. Povídala v nich vše co mohla, svěřovala se s každou hloupostí a novými nápady. Nakonec je jeden po druhém podepsala a založila do deníku, kde je má stále schované, stovky dopisů a všechny jen pro jednoho člověka – pro prince… Dobré dva roky platonicky milovala chlapce, kterého viděla možná tak na fotce, nebo snad i v hledišti divadla. Přešlo ji to, ale stále si to moc dobře pamatuje a dopisy s časem občas přečte a směje se sama nad sebou. Když ale ohlásili Selekci, jako by jí zatrnulo. Musela to zkusit, zase se v ní probudila ta malá holka, která noc co noc blaženě spisovala hlouposti. Vyplnila přihlášku a poslala ji. I přes perfektně rozjetou kariéru, život, jaký si vždycky přála, se rozhodla to zkusit. A když to všechno poslala, viděla v tom první a poslední dopis, který kdy poslala. Napsala jich sice stovky, ale jen jeden opravdu přijde a kdo ví… Třeba si ho princ i přečte…