Sebastian Vincent Khan

Kňaz

Angeles

Kasta: Prvá

Vek: 35    Dátum narodenia: 18.6.

Znamenie zverokruhu: Blíženec

Výška: 191cm    Váha: 85 kg


Obľúbená farba:  Bílá, červená, zlatá

Vlastnosti postavy:  Charismatický, obětavý, ochranitelský, všímavý, spravedlivý, uzavřený, pokrytec, realista

Univerzita: /

FC: Tom Ellis

Burn all the things you have to burn. Save all the people you're supposed to save.

Charakteristika

Na první pohled je jasné, že otec Khan je charismatický člověk. Vyzařuje z něj klid, přirozená autorita a bezpečí. Je jako maják naděje v černém kněžském taláru. Bez něj by ho však na duchovního tipoval jen málokdo. Černé bujné vlasy, černé vousy, tmavě hnědé hluboké oči a vysoká, svalnatá postava, nic z toho není pro kněze dvakrát typické. A už vůbec ne jeho sametový hlas. Jeden by řekl, že pro muže zachovávajícího tělesnou i mravní čistotu je všeho toho materiálu škoda. Ale občané Angeles nemusí věšet hlavu, naštěstí je Sebastian kromě obětavého služebníka Boha také ukázkový pokrytec a světské radosti si neupírá. Ženy i muži se mu rádi vemlouvají do přízně a on, i přes počáteční vytáčky, rád podléhá. V soukromí a zapřisáhlém mlčení, což platí zvláště pro příslušníky stejného pohlaví. Za orientaci se nestydí, ale dobře ví, že něco takového by církev opravdu skousla jen těžko. Tak si svou bisexualitu nechává pro sebe a coming out plánuje přesně nikdy. Má spoustu tajemství, toto je jen jedno z nich. Ohledně sám sebe a svého života je velmi uzavřený. Nesvěřuje se, je tu, aby sloužil. Nepotřebuje lítost a konejšivá slova druhých, to je jeho parketa. Jakmile se nějaký vztah začíná vymykat letmému románku, neprodleně jej ukončuje. Nemůže si dovolit lásku a pevné vazby, je přeci kněz. Navíc to není dvakrát bezpečné, ne když provozuje svůj byznys s dobrými skutky. To, že něco takového vůbec dělá, napovídá o jeho realismu. Věří ve vyšší moc, v Boha, stejně jako je plně oddaný tomu, co víra představuje, ale není ochoten vše nechávat v cizích neviditelných rukou. Rád věří, že ve svém konání je spravedlivý a když si není jistý, pročítá Písmo svaté. Má tendenci chránit slabší, potřebné nebo ty, nimiž se život nemazlil, klidně do roztrhání těla. To, co dělá, dělá pro lidi a aby bylo na světě přeci jen o něco méně zla. Méně lidí, kteří spravedlnosti uniknou, se kterými si Bůh dává na čas. Uvědomuje si, že i když koná v dobrém úmyslu, církev je vůči takovým věcem při nejlepším skeptická. Ale pokud má za to nakonec shořet v pekle, budiž. Vezme si to na triko. Přestože se zdá, že to jeho role vyžaduje, není dvakrát trpělivý. Rád jde k jádru věci, ať už jde o cokoliv. Nemá zkrátka rád nicnedělání, ostatně, na lenošení mu moc času ze dne nezbývá. Ale musí být schopen se přizpůsobit, když je to nutné. Je inteligentní, i když by kde kdo mohl být na pochybách, vzhledem k tomu, že sotva dokončil střední školu. Akademické dovednosti mu nikdy nebyly zrovna dvakrát blízké, rád si věci sám zkoušel, především technické, které mu vždy šly od ruky. Duchovno jako koncept, abstraktní myšlenka, mu začalo být vlastní až s nástupem k církvi. Není tedy zaslepen dogmaty a rigidním učením, nechal si v sobě část světství – přestože mu nepřísluší soudit, je těchto soudů schopen. Zkrátka je to muž plný protikladů a paradoxů, dvě strany jedné mince. Tomu odpovídá i fakt, že je vlastně introvert a přitom je jeho prací hovořit s lidmi. Komunikační dovednosti a přívětivý přístup si však musel za ty roky vypracovat a budovat. Nechává lidi mluvit a přitom sám není příliš sdílný. Rád má kontrolu a přehled v tom, co říká a dává na odiv ostatním. Týká se to jeho osoby, soukromí, i veřejných vystoupení, ať už během kázání nebo před televizí. Chce mít věci pevně v ruce. Je to nutnost, vzhledem ke všemu, co drží pod pokličkou. Co se týče vzhledu, ve své práci v chrámu božím nosí samozřejmě černý kněžský talár, případně jeho variace k různým příležitostem. Kolem krku se mu houpe zlatý přívěsek s křížem, na rukou nosí přesně tři prsteny. Udržuje se vždy dokonale čistý a upravený, o svůj zevnějšek dbá. Mnohokrát mu bylo řečeno, že voní jako borovicový háj. Ve volném čase není s oblečením tak strohý. Vezme si na sebe koženou bundu i seprané džíny, zvláště kolem jeho milovaných starých aut, která na zakázku opravuje. Zadělaný od oleje přeci nemůže být v něčem honosném. Ve společnosti se objevuje v obleku, takovém ekvivalentu duchovního roucha ve vnějším světě. Černý oblek, bílá košile, barevně obvykle nevybočuje, je to už jeho styl. Měl dost času si jej vybudovat. Neoplývá drahými doplňky, jeho hodinky jsou vcelku prosté a zůstává při kříži skrytém pod límcem a prstenech. Víc toho beztak nepotřebuje, slušelo by mu to i v pytli od brambor. Navíc, odmítá za takové věci utrácet peníze, není dvakrát bohatý. Přivýdělky za opravy aut jdou obvykle do jeho božího podniku, ne na zábavu a prostopášnosti. Pije jen ve velmi omezené míře, nekouří, nebere drogy, neplatí za společnost ani nehazarduje. Kromě hazardu s vlastním životem, zdravím a věčným zatracením. Ono to ostatně stačí, ale nejspíš byste si ho nevybrali jako parťáka na noční tah. V barech se beztak vyskytuje zřídka, to už spíš na procházkách přírodou nebo v knihovně. Mimo duchovní literaturu je fanouškem thrilleru a detektivek (tak moc, že se rozhodl si je čas od času prožít). Z hudby pak upřednostňuje klasický rock. Své zdraví se snaží podpořit péči o tělesnou schránku - rád běhá, leze po horách. Něco takového se mu daří většinou jen v brzkých ranních hodinách, není tedy výjimečné ho za svítání zastihnout na angeleských kopcích. Zajímavostí je, že už několikrát podstoupil různé plastické operace – srovnání nosu nebo vyhlazení jizev, samé drobné zákroky. Občas se popere a kněz nemůže mít jen tak přeražený nos nebo jizvu v obočí. Peníze, které nerozdává, jdou tedy většinou na utajení. Svatý muž s temnou minulostí, současností, a nejspíš i budoucností. Není divu, že není zrovna pes na etiku, když řeší všechno po svém. Navíc, je na to dost pyšný a tvrdohlavý, i když by to pochopitelně nepřiznal. Také téměř nezvyšuje hlas. Nekřičí a ani nemusí. Ticho je dostatečně výhružné, obecně stačí, když se přestane usmívat. A to se může stát, zvlášť když cítí, že mu někdo lže. Nenávidí klam, dobře jej pozná, jen u sebe samotného ho rád přehlíží. Nepříjemná pravda je u něj stokrát lepší než milosrdná lež. Co mu rovněž opravdu není po chuti je armáda. Připomíná mu otce, všechno co měl, ztratil a čím se málem sám stal. Není vyloženě pacifista, očividně, jen tomu zkrátka nechce být nablízku. A když už jsme u otce, kvůli němu se v něm projevuje i určitý vzdor vůči autoritám. V jeho pozici je to až komické. Vzdoroval otci, vzdoroval téměř každému, kdo nad ním kdy chtěl mít nějakou moc. Vzdoruje i Bohu. Se zaťatými zuby se snaží být pokorný, ale nejde to, ne doopravdy. Tak předstírá. Jediný, komu se opravdu bezmezně podřizuje, je jeho vypasená černá kočka Genesis.

Minulosť

Khanovi byli odjakživa vojenská rodina. Pradědeček, dědeček i Sebastianův otec a mnoho mužů z rodiny předtím, ti všichni sloužili illejské armádě, ať už doma nebo v zámoří. A ti všichni také působili své rodině peklo. Jeho otec, Christopher Khan, tudíž pokračoval v rodinné tradici po všech směrech, včetně dokonalé fasády navenek. Sebastian byl nejstarší ze čtyř dětí, ale křik, bití, nadávky a občasnou vrženou sklenici odnášeli všichni rovným dílem, včetně matky Josephine. Ta se s třesoucíma rukama a chabým úsměvem na tváři pokoušela své děti vychovat lépe, vést je k lásce a porozumění, ale co zmohla proti vřeštícímu vyššímu důstojníkovi, když to přehnal se skotskou, nebo si ho někdo podal v práci? Často se modlila za odpuštění svých hříchů i manželových. Doufala v boží pomoc, ale nezdálo se, že by kdokoliv tam nahoře dvakrát poslouchal. Jako malý se Sebastian ptal, proč nemohou odejít. Ale nebylo kam se schovat, v Angeles neexistovalo místo, kam by ruka jejich otce nedosáhla. Navíc, vychovávat děti na útěku? Na to neměla matka nervy ani žaludek. A tak snášela dál manželovy výlevy a při nejlepším se před nimi snažila ušetřit děti. Už tehdy se v Sebastianovi projevila touha chránit svou rodinu i na vlastní úkor. Raději odnesl pár facek sám, než aby nechal trpět někoho jiného. Několikrát skončil na pohotovosti, kvůli stehům nebo s podezřením na otřes mozku. Otec to komentoval slovy „kluk potřebuje zocelit“. Samozřejmě předpokládal, že jeho děti nastoupí do řad armády také. Sebastian, bratr Eric, i sestry Cecilia a Harper. To však Seb neměl v plánu. Sám byl technicky zdatný, rozuměl různým přístrojům, a především, zajímala ho auta. Měl rád veterány i moderní vozy, toužil se stát závodníkem a když ho přešly dětské sny, upřel své naděje k pozici automechanika. Čert vem druhou kastu, chtěl jít za svým srdcem, ne za životem, který mu nalinkoval otec. Byl ochoten snést další křik a bití, pokud by si šel za svým, ale nemohl by vystavit rodinu následkům. Věděl, že by to odnesli. A na rozdíl od matky nebyl ochoten spoléhat na Boha, že je spasí z mizérie. Za mnoho let se zázrak nedostavil, proč by měl nyní? Původně si myslel, že to zkrátka nějak snese. Dostuduje a nastoupí na vojenskou akademii, bude se starat o auta v armádě. S tím by se mohl jeho otec smířit. Ale něco se stalo. Snad si otec dal toho dne víc pití, možná ho naštvali podřízení, uvízl v zácpě nebo ho ohodil holub. Všechno dohromady nebo nic z toho, kdo ví. Jen co přišel domů, byl vzteky bez sebe a než stihl Sebastian seběhnout dolů kvůli křiku, matka už ležela na zemi. Bylo to poprvé, co byl ze svého konání vyděšený i Sebastianův otec, jinak by se nenabídl, že je do nemocnice odveze. Ale i přes jeho omluvy a „já nechtěl“, tohle byla poslední kapka. Co by přišlo příště? Zabije ji? Zabije je všechny? Sebastian dobře věděl, že má doma arzenál, aby to provedl, a páky na vysokých místech, aby na to nikdo nepřišel. Tak se rozhodl. Pokud spravedlnost nepřijde shůry, musí ji nastolit on sám. Jednoho krásného dne se tedy nenápadně přitočil k otcovu vozu a přeřízl brzdovou hadičku. Rychlá, čistá práce. Méně čisté bylo, když se pak otec i s autem sešrotoval v zatáčce. Není třeba říkat, že z auta zbyly kusy plechu a o otevřené rakvi se nedalo vůbec mluvit. Na pohřbu se celá rodina svorně tvářila, jak je smrt zasáhla, ale Sebastian dobře věděl, že se všem ulevilo. Nikdo opravdu netruchlil. Mimo obřad nikdo z nich neuronil slzu. Vzhledem ke stavu vozu se nikdy nepřišlo na to, že se nejednalo o nehodu. Navíc, o starém Khanovi bylo známo, že pije. I přesto se ho jednu noc matka zeptala, jestli s tím měl co dočinění. Jen přikývl. Nikdy víc se o tom nebavili, ale Sebastian si nemohl nevšimnout, že se od té doby matka daleko více usmívala. Rodina však přišla o zdroj příjmů a musela si poradit. Sebastian studoval a zároveň pracoval v servisu jako výpomoc – byl nejstarší sourozenec, musel se ohánět. A to i za cenu svého vzdělání. Nakonec byl nucen nechat školy a přejít na plný úvazek, peníze zkrátka nestačily. Matka si mezitím našla práci jako sekretářka, paradoxně, v armádní administrativě. Nejspíš i trochu z lítosti. Ze stejné lítostí se jí podařilo sehnat lépe placenou práci i svému synovi. A tak, i přes veškerou frustraci, šel Sebastian dělat to, co nikdy nechtěl. Skončil jako pomocný armádní technik. Zároveň znovu nastoupil do školy přidružené k armádě. Z duše to nenáviděl. Studium, práci, spolužáky, učitele i důstojníky, které potkával denně v areálu. Připadal si otci blíž než kdy dřív. Místo toho, aby opustil jeho stín, nastěhoval se přímo do něj. Cítil v zádech, jak se mu jeho duch vysmívá. Všechno šlo ovšem stranou, když jeho sestra Cecilia vážně onemocněla, pomalu jí začaly selhávat játra. Sebastian neváhal. Se zbytkem rodiny začal shánět peníze na její léčbu i transplantaci přes různé nadace. Bohužel pro ně, s jejich postavením a kastou se předpokládalo, že budou mít dost vlastních zdrojů. Nikdo se tedy nehrnul jim pomoci, byli ve slepé uličce. A tak se obrátili k Bohu, nic jiného nezbylo, než se domáhat o pomoc. Sebastian, dříve lehce skeptický vůči modlitbám, začal chodit do kostela. Účastnil se bohoslužeb, poslouchal kázání. Byl se i několikrát vyzpovídat. Právě tak objevil útěchu ve víře. Místní farnost mu poskytla oporu v náročných časech, vyslechli ho, dali mu naději. A to i když Cecilia nakonec nemoci podlehla. Do dnes si pamatuje, jak se zhroutil v slzách na mramor kostela a otec Nielsen s ním strávil mnoho hodin, dokud nebyl pláč vzdálenou vzpomínkou. V tu chvíli najednou věděl, co chce dělat se svým životem - poskytovat útěchu lidem, pomáhat, dostávat je ze stejného srabu, ve kterém se ocitl on sám. Dostal toho od církve mnoho, teď by měl rozdávat. Nechtěl nikomu ubližovat, podílet na armádní mašinerii, nechtěl být jako otec. Toužil se stát pravým opakem a nic lepšího ho nemohlo napadnout. Otec by do kostela nevkročil ani špičkou boty. Tak nehrozilo, že ho jeho duch bude do chrámu následovat. Rozhodl se dát na dráhu kněze. Opět opustil školu, dal sbohem a šáteček armádě. Střední školu dodělával těžko, zatímco se připravoval na svou roli v církvi, ale maturitu nakonec úspěšně absolvoval. Nikdo by o něm nemohl říct, že je hloupý – zkrátka měl jiné priority než excelovat akademicky. I proto cítil, že může pomoci lidem. Chápal, jaké to je ocitnout se ve slepé uličce, udělat něco hrozného a chtít se dovolávat nebes. Možná se cítil až příliš otitulovaný pro tuto funkci, chyběla mu pokora a jen těžko ji získával. Nakonec zjistil, že jako jinde v životě, stačí mnoho pravidel dodržovat jen na oko. Stal se z něj poněkud neortodoxní kněz, a to v poměrně mladém věku. U této práce ale zůstal, poprvé za svůj život měl pocit, že někam patří. Že dělá něco dobrého pro sebe i druhé. Nešlo mu přitom ani tak o Boha a náboženství, jako o naději v temných časech. Snad i proto bral některá přikázání na lehkou váhu. Začalo to pozvolna. Sebastian byl mladý a pohledný, občas se nějaká ovečka ze stáda zaběhla a při zpovědi se mu svěřila s něčím peprným. A on, stále nevybouřený, nemohl jinak než svodům podlehnout. Poprvé měl spoustu výčitek. Ale zdi kostela se hroutit nezačaly, nezasáhl ho blesk ani nepotkala ohavná smůla. Nakonec se ten nahoře možná tolik nezlobil za trochu smilnění. Tak pokračoval, tu a tam se naskytla příležitost. Paradoxně se stal lepším knězem, čím více porušoval církevní nařízení. Snad aby si vynahradil lehký pocit viny, který mu neustále hlodal v hlavě. Tohle byl ovšem jen vrcholek ledovce neřestí. Otec Khan se nebál si ušpinit ruce a měl čas od času nekonvenční způsoby řešení potíží svých věřících. Tam, kde by se měl omezit na útěchu a radu, se občas činil víc. V životě se naučil jedno – nikdo nepřijde a nezachrání vás. Z nebes nespadne anděl, který zničí všechno zlo v dosahu. Nakonec si člověk musí pomoci sám. Jenže ne každý měl tu možnost postavit se na odpor vlastním protivenstvím. Sledoval lidi snášející nejhorší příkoří, aniž by se mohli pohnout z místa, a tak se do toho vložil. Kam nedosáhl Bůh, tam se poslal Sebastian osobně. Zosnoval nějaké ty nehody, dostal lidi z násilných vztahů a manželství, pomohl jim z dluhů, nebo jim přilepšil obálkou pode dveřmi. Oznámil i několik zločinů, které měly zůstat zpovědním tajemstvím, nevyhnul se násilí a vyhrožování. Musel na to však jít opatrně, pomalu a chytře. Prozatím to očividně fungovalo, neboť se nikdo nevrátil vzteklý, se zatykačem, s výhružně namířeným prstem nebo rovnou brokovnicí. Někteří by důvod určitě měli. On ovšem cítil, že pomáhá něčím skutečným, ne jen modlitbami. Že dává věci do pohybu a dostává lidi z mizérie. Byl to rauš i dobrý pocit na duši. Snad mohl být onou pověstnou rukou boží. Tak daleko by sám nezacházel, ale lhal by, kdyby řekl, že ho to nenapadlo. Sebastianovi se v průběhu let podařilo v místní církvi vytvořit menší kult vlastní osobnosti. Byl oblíbeným farníkem, lidé chodili navštěvovat přímo jej, stal se pro komunitu nejen knězem, ale i přítelem. Když kázal, byl kostel zaplněn do posledního místa, stejně tak přivedl k církvi mnoho lidí. Vděčil za to nejen svému charismatu a přirozené autoritě, ale i půvabné tváři. Pokud bylo tedy na pořadu dne vystoupení v médiích nebo setkání s hodnostáři, byl prvním, komu byla tato příležitost svěřena. Nevadilo mu být středem pozornosti, jestliže měl pod kontrolou podmínky, za kterých se tak stane. Stále měl totiž svůj byznys s pácháním dobrých skutků, který za žádnou cenu nesměl vyjít na světlo. Ten je ostatně velkou náplní jeho volného času. A když mu zbývá chvíle, stále miluje auta a rád se v nich vrtá. Občas opravuje veterány a jiná hodnotná auta na zakázku a přivydělává si tak extra peníze. Obvykle je však obratem zase rozdá. Pro bližního svého cokoliv. Matka Josephine po letech práce v armádní administrativě skončila v pečovatelském domově pod záštitou církve a všechny tři děti ji pravidelně navštěvují. I přes protesty se sestra Harper stala plukovnicí v armádě a jako jediná tak pokračuje v tradici rodiny Khanů. Bratr Eric se naproti tomu stal sociálním pracovníkem. Nedá se však tvrdit, že by si rodina byla zvlášť blízká. Jsou k sobě vřelí, ale ne milující. Jak to tak bývá, ten, kdo pomáhá ostatním, nezřídka zapomíná sám na sebe a na zametení před vlastním prahem. Sebastian se snaží moc nepřemýšlet, že jeho nejbližší jsou tak další kněží a věřící v jeho chrámu. Možná ho přeci jen Bůh tak trochu trestá za jeho troufalost, ale za záchranu lidských životů mu to stojí. Pokud musí pro štěstí ostatních trpět, rád na sebe takovou oběť vezme. To je něco, co ho nejspíš měl jeho otec – voják naučit. Nevadí. Poučil se sám.