image-from-rawpixel-id-2357407-png.png

Siobhán Edlenn Addair

Vychovávateľka v škôlke

Waverly

Kasta:  3

Vek: 19    Dátum narodenia: 16.12.

Znamenie zverokruhu: Strelec

Výška: 176 cm    Váha: 64 kg


Obľúbená farba:  Sněhově bílá, purpurově červená, smaragdově zelená

Vlastnosti postavy:  Společenská, přidrzlá, sebevědomá, senzitivní, horkokrevná

FC: Jessica Clements

L6A.png
If you're gonna be two-faced at least make one of them pretty
motýľ.png
L6.png
L6.png
L6A.png

Charakteristika

Jistojistě byste měli vědět, že rozplývat se nad jménem Siobhán v přítomnosti slečny Addair je trestným činem, za něž byste si vysloužili slečnin nevraživý pohled. Někdo by to možná mohl považovat za dar, být nositelkou starobylého irského jména, avšak sama slečna Addair to již za takové štěstí nepovažuje. Ba naopak, spíše to vnímá jako pěkné prokletí a nehezkou podpásovku od vlastní rodiny. Jenže co čert nechtěl, téhle dívčině osud nepřál – a že kdykoliv jindy hrdě stál a stojí na její straně -, a tak se stala nejen prvorozeným děvčetem, ale i vůbec jedinou dcerou Camily a Haydena; ba dokonce jediným potomkem. A právě proto jí bylo do vínku jako jediné dceři dle rodinné tradice dáno zvučné jméno Siobhán, nad nímž si její vrstevníci s pravidelností lámou jazyk, které slečna Addair zdědila po své bábi z bůhvíkolikátého kolene. Děvče by mohlo jen hádat, jestli se v té době vůbec tiskly knihy a fungovala elektronika – protože ruku na srdce, kdo normální v dnešní době by svou dceru pojmenoval Siobhán? Tak či onak se to jednou v její rodině stalo a od té doby se takhle tradice táhne jako slizký had, který se musel obmotat zrovna okolo obličeje naší zářné hvězdičky. Slečna Addair však tohle své prokletí pečlivě ukrývá za závojem tajemství a hrdě se představuje svým druhým jménem, jež je dle jejího skromného názoru již mnohem použitelnější a méně děsivější; Edlenn. Snad jen hrstka jejích nejbližších přátel, přirozeně nepočítáme-li její rodinu, o jejím prvním jménu ví. A když ho už musí říci, to se u toho tváří, jako by právě pozřela citrón. Siobhán jistě patří k těm vyšším děvčatům, asi sto pětasedmdesát centimetrů z ní ještě stále nečiní žirafu, ale zároveň je hezky v zástupech vidět, už pro její zálibu ve vysokých podpatcích, které jí hravě přidávají nějaký ten centimetr navíc. Rovné čokoládově hnědé vlasy se jí okolo světlé pleti ve střapcích splývají k lopatkám, většinu času nemajíce žádnou speciální formu, nýbrž jsou pouze pečlivě učesané, aby netrčely do všech stran, jako kdyby se snažily komunikovat s mimozemskou civilizací ve vesmíru. Diadémem ostře řezaného obličeje s vysokými lícními kostmi jsou šedomodré duhovky, jejichž pohled se vám nemilosrdně dívá až do duše. Celý její obličej pak doplňuje husté výrazné obočí, úzký nos a plné rty, často stažené do sebevědomého úsměvu. Ze Siobhán už tak nějak z dáli srší přirozená elegance. Těžko říci, zda by v módním časopise obstála jako bohyně krásy a novináři ji opěvovali jako ženu, jejímuž kouzlu by podlehlo nejedno mužské srdce, protože rozhodně nepatří k dívkám s typickým Barbie vzhledem, avšak je nepopiratelným faktem, že energie vyzařující z celého jejího nitra váš pohled pravděpodobně alespoň na pár vteřin sváže, a vy budete upřeně zírat na vysoké, štíhlé děvče před vámi, aniž byste mohli hnout brvou. V tomto momentě je pravděpodobně žádoucí si ujasnit několik věcí, například to, že co má slečna Addair na srdci, to rovnou i jazyku; nezalekněte se. Nenechte se zmást. Pod tváří krotké ovce se vždy mohou ukrývat chřtány vlčí. Siobhán možná není vyloženě dcerou přikrášlených úsměvů a jen rádoby dobrých úmyslů, naopak ráda jedná narovinu, ale nic to nemění na tom, že trpí chorobným nutkáním mít sarkastické poznámky – a zahrávat si s ohněm, to umí dokonale. Není tedy raritou, že z pusy vypustí něco, za co si vyslouží nevraživé pohledy svého okolí, a zejména pak rodičů, jež se ji snažili vychovat jako ztělesnění dokonalého děvčete. Ve společnosti se cítí jako ryba ve vodě. Miluje být v záři reflektorů, nadevšechno si užívá chvil, kdy se na ni upírá desítky párů očí, pro které je v tu chvíli jakýmsi středobodem vesmíru. Bujaré večírky a noci strávené s kamarádkami probíráním nejnovějších drbů jsou jejími plícemi i srdcem – a vězte, že bez plic a srdce by se obešla tak první dvě vteřiny. Ne, že by nějak zvlášť věřila na znamení, ale ráda o sobě tvrdí, že se měla narodit v kůži býka. Je totiž děsně tvrdohlavá a za tím, co si zamane, je schopna chodit i přes mrtvoly – přeberte si to, jak chcete. Dokáže uznat chybu a s pokorně sklopenou hlavou vám říci, že jste to byli vy, kdo celou dobu hovořil pravdu, a že její představy selhaly, avšak mnohem raději přilévá oheň do oleje tak dlouho, než to vážně někde bouchne a stane se nějaká katastrofa – považuje to za rozumnější, než přiznat, že se jí něco šeredně vymklo z rukou. Baví ji riskovat a zkoušet nové věci, včetně zkoumání, za jak dlouho přeteče váš pohár trpělivosti. Existuje spousta věcí, co u ní dokáže zapříčinit vzteky zrudlé tváře. Pokud mluvíte do jejího života, mileráda si vás vyškrtne ze svého seznamu přátel, či za vámi rovnou zabouchne dveře. Její pohár trpělivosti sice není bezedný, ale pokud jste o děti, dokáže se obrnit svatou trpělivostí – protože řekněme si upřímně, tetička Ximena by se s ní asi příliš nemazala, pakliže by po nebohých dětech ve školce její neteř vřískala a otloukávala jim o hlavu, že neustále fňukají, protože je maminka s tatínkem nechali mezi dětmi, kteří jim berou panenky a autíčka. Inu, slečna Addair by snad mohla být i považována za výstřední děvče. Nepotřebuje k tomu však nosit ponožky každou jinou barvu, naopak je móda její alfou a omegou, ani tvář uvězněnou pod tunami make-upu a očních stínů – výstřednost z ní totiž nečiní její vzhled, jako spíše chování a podivná aura, jež se kolem ní vznáší. Tak či onak si můžete být jisti, že proniknout do její na první pohled ocelové duše si žádá více, než jen čekání na zázrak – pokud vám však otevře své srdce, zjistíte, že vše, co jste si mysleli o této dívce, může být vlastně úplně jinak. Vážení, seznamte se Siobhán.

Minulosť

Příběh o narození Siobhán není ani vyprávěním o tom, že zázraky se nedějí jen v pohádkách a že se rodiče konečně dočkali svého vymodleného dítěte, ani že za noc plnou vášně se někdy musí zaplatit – ba dokonce se Edlenn nenarodila ani z chtíče mít dědice rodinného podniku. Siobhán se narodila jako první dcera, a nakonec se stala skutečně jedináčkem, do rodiny jedné z vyšších kast – kasty třetí. Měla to štěstí i na poměrně bohatou rodinu ambiciózní zubařky a úspěšného architekta, čímž si zajistila slibnou budoucnost a dveře otevřené téměř jakýmkoliv tužbám a snům, neb ji netrápila ani nouze o peníze, ani předem napsaný osud. Rodiče přece jenom doufali, že by se v jejich dceři mohla probudit vášeň pro zdědění matčina či otcova řemesla. Jako malé děvče Siobhán často nakukovala otci přes rameno, když črtal půdorysy staveb, či s nadšením výskala na procházkách, když se procházeli mezi architektonickými démanty, ať už s historickou hodnotou, či nově postavenými. Láska k architektuře se však brzy ukázala být jako jeden z mnoha zálib malého děvčátka, jehož pozornost vždy získalo něco jiného. A třeba o takové zuby Siobhán nikdy příliš nejevila zájem, a naopak se vztekala, když musela k zubaři – sic by pak mohla v budoucnu oplatit všechno to příšerné vrtání se v puse, kdyby se stala zubařkou, ale něco takového ji nelákalo, a tak to raději kompletně přenechala matce. Místo toho začala po čase vypomáhat své tetičce Ximeně v mateřské školce, a brzy si u dětí nejen vysloužila titul bohyně, ale zejména zjistila, že tetička není blázen, když dopoledne i odpoledne tráví čas s dětmi – i Siobhán si ty chvíle užívala. Takhle na povrchu se tedy mohlo zdát, že je bez poskvrnky, ale pravda byla taková, že většinu večerů trávila v barech a na večírcích. Nemůže vám však sdělit nějaké tajemství tom, jak se opilá vracela nad ránem domů, protože něco takového se snad nikdy nestalo – rodiče jí nikdy nepřistřihli křídla a chtěli pro ni, aby svému osudu velela sama, ale zároveň ji vychovali k tomu, aby se její jméno posměšně neneslo celou provincií. Právě proto si Siobhán sice společnosti a hlasité hudby užívala, ale nikdy do žil nenechala proudit tolik alkoholu či jiných omamných látek, kolik by jí mohlo zadělat na pořádnou ostudu. Její život vlastně nikdy nebyl ničím příliš speciálním, pokud nepočítáme to, že už samotný fakt, že měla před sebou všechny možnosti a nemusela se zabývat malichernostmi, které však pro spoustu lidí byly životně důležité, byl darem. Pokud netrávila čas mezi dětmi či na večírcích, chodila na dlouhé procházky se svým psem, jehož si však vyškemrala až v šestnácti, protože její rodina s ní nikdy lásku ke zvířatům příliš nesdílela. Oddaný pes se srstí jako ze zlata a pronikavým pohledem se však brzy stal Edlenniným nerozlučným parťákem a spřízněnou duší v jednom, a tak byli i rodiče spokojeni – koneckonců se zařekli vychovat ze své malé holčičky spokojenou mladou ženu. Ze všeho nejvíce se pak ráda procházela městem za deště, kdy byl svět prosycený novotou a tajemstvími, a na cestu brávala nejen Mozarta – jak své štěně pojmenovala, když zjistila, že se rád přidával k jejímu pobrukování si písniček –, ale i svůj foťák, s nímž zachycovala každou skulinu. I přesto, jaká vášeň pro fotografii v ní během dospívání vyklíčila, však nakonec nešla studovat právě ji, ale přece jen se vydala v matčiných stopách – ne však jako zubařka, nýbrž jako dětská lékařka. Je však ve hvězdách, zda své studium dokončí, či nakonec přece jen svůj život zasvětí něčemu jinému. U její přelétavé povahy by to pravděpodobně nebylo nic překvapivého. Někdy v té době, co se dostala na medicínu, potkala i Tristina. Jejich cesty osudu se zkřížily na jednom z bujarých večírků, avšak již od samého začátku to mezi nimi dost skřípalo. Možná právě proto, když byla vyhlášena Selekce, poslala i svoji přihlášku. Navíc – jaká byla šance, že zrovna ona dostane možnost bojovat o prince a korunu? Ze začátku myšlenka na Selekci byla jen takovým otravným komárem, kterého hned Siobhán odehnala pryč, ale celou akci podnítily její věrné kamarádky. Valeria, Ember, Rosalie a Jasmina se vsadily o princovu korunu, a sama Siobhán na jejich hru také přistoupila. Když se však měly odevzdávat přihlášky, Jasmina přihlášky svých kamarádek vyměnila za obyčejné papíry. Nemyslela to zle, jen zkrátka nesnesla pocit, že by se někdo z jejích věrných kamarádek ocitl v boji o princovu přízeň, a ona by byla přehlížena. Buď ona, nebo nikdo. Siobhán však nic nenechala náhodě a včas přišla na to, že její přihláška spolu s přihláškami všech kromě Jasmíny skončila v koši. Vložila je tedy zpět a o nějakou dobu později se jí vryl do paměti Jasminin šokovaný výraz, když zjistila, že nejen, že ona nebyla do Selekce vybrána, ale dokonce to privilegium padlo na Siobhán. Inu, vlastně ani samo tmavovlasé děvče to nečekalo. Možná to bylo podobně jako její jméno prokletí, možná dar, mít možnost dostat se až k princi. Tak či onak to znamenalo uzavřít si dveře před spoustou věcí – zejména Tristanem –, ale zato se jí otevíraly dveře nové. Plné úspěchů, slávy, a hlavně pana Nathaniela. Siobhán zatím neví, jestli se má svému osudu smát, nebo nad ním brečet, avšak je si jistá tím, že udělá všechno proto, aby zazářila. Nikdy však nebude zářit tak, aby ostatní uvěznila ve stínu beznaděje.